Analýza: Velezrada není handicap. K čemu lze využít vyslovení nezpůsobilosti

Působení Miloše Zemana v politice už několikrát „donutilo“ znalce ústavního práva k přemýšlení nad problémy, které do té doby nemusela odborná ani laická veřejnost prakticky řešit. Další neprobádané teritorium začali prozkoumávat před více než měsícem senátoři, když se rozhodli zahájit řízení, na jehož konci by se obě komory mohly usnést na nezpůsobilosti prezidenta nadále vykonávat funkci.

Vše odstartovalo vyjádření senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost vedeného Pavlem Fischerem (nezávislý), který se na začátku června usnesl, že Miloš Zeman není schopen vykonávat úřad prezidenta podle článku 66 Ústavy ČR. Prezident podle 45stránkové analýzy Pavla Fischera ve svých výrocích – mimo jiné o kauze Vrbětice či postoji v případě kauzy novičok – ukázal, že nerozlišuje utajované informace, špatně cituje Ústavu ČR nebo se neorientuje v čase a prostoru.

Usnesení zahraničního výboru posuzovala senátní Stálá komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, posléze se mělo dostat na plénum horní komory. Jak však vyplývá z úterního vyjádření komise, její členové nakonec nedoporučili kolegům senátorům takové řízení vůbec zahájit. V jejich závěru přitom hrály roli především právní důvody, které opět o trochu víc ozřejmují vztah mezi prezidentem a parlamentem.

Těžko definovatelná hranice

Jelikož je prohlášení o nezpůsobilost prezidenta vykonávat svůj úřad poměrně velkým zásahem do základních principů jako dělba moci či princip brzd a rovnováh, lze tak dle Ústavy učinit jen za „závažných důvodů“. Se senátory navíc musí souhlasit i Poslanecká sněmovna. Otázka, která už od začátku visela ve vzduchu, proto zněla: co lze vlastně považovat za zmíněné závažné důvody?

Senátoři si proto vyžádali vyjádření patnácti ústavních právníků a právniček napříč českými právnickými fakultami. Mezi oslovenými experty byl Jan Wintr nebo Miluše Kindlová z pražské právnické fakulty, advokát specializující se na zastupování před Ústavním soudem Pavel Uhl, David Kosař z brněnské fakulty nebo Maxim Tomoszek z Olomouce.

Z dokumentu shrnujícího právní analýzy, který má Respekt k dispozici, vyplývá, že obecně jsou za nesporné důvody pro takové konstatování považovány především otázky spojené s vážným zdravotním stavem hlavy státu  – jako trvalá ztráta vědomí či vegetativní stav. Mohou to být také situace nesouvisející se zdravím prezidenta, jako je únos či zajetí, ale i jiné objektivní okolnosti, kvůli kterým nemůže vykonávat úřad (situace, kdy se prezident například z důvodu živelné pohromy nebude moci vrátit po nějaký čas do země).

U ostatních situací, jako je třeba namítaný pokles schopnosti orientovat se v prostoru a čase, je stanovení hranice obtížné, i když má být prezident coby vrchní velitel ozbrojených sil a po říjnových volbách také hlavní postava při vyjednávání o nové vládě neustále k dispozici a působit jako moderátor v politických krizích.

„Ta hranice závažnosti je velmi těžko definovatelná. Převládá ale názor, že fyzická neschopnost nepřechodného charakteru - jako je odkázání na pomoc dalších, jak bylo některými zmiňováno - není indispozicí podle čl. 66 Ústavy. To by musela být taková indispozice, která by výkon úplně vylučovala. Ale je pravda, že to vzbuzuje úvahy nad tím, jestli může prezident úřad takto plnohodnotně vykonávat," říká Ondřej Preuss, který byl rovněž mezi oslovenými experty.

Právníci Fischerův materiál nakonec označili za nedostatečně odůvodněný na to, aby mohlo usnesení o nezpůsobilosti prezidenta vykonávat funkci posléze uspět před Ústavním soudem, u kterého se může hlava státu případně bránit. Podle analýzy se výčet důvodů věnuje spíše tomu, jaký způsobem prezident funkci vykonává, nebo proč je jeho úřadování, například ze zdravotních důvodů, ztížené. A tedy nikoliv podstatě existence takového nástroje – že hlava státu není schopná funkci zastávat z objektivně daných okolností.

Vyslovení nezpůsobilosti nemůže být totiž využito jako demonstrace nesouhlasu s prezidentovými názory či výkonem funkce nebo z jiných politických důvodů. “Pro tento případ máme článek 65 o velezradě a hrubém porušení ústavy,” říká Pavel Uhl, jeden z expertů, které senátoři oslovili. Ve svém rozboru zmínil, že je pouze teoreticky možné, aby prezident zároveň hrubě porušoval ústavu a zároveň prokazoval nezpůsobilost k úřadu. “Například kdyby odmítal po volbách jmenovat nového premiéra a svůj krok veřejnosti vysvětloval soustavně zjevně opilý,” dodává Uhl.

Přinesli jsme téma

I proto má být usnesení o nezpůsobilosti prezidenta podle právníků využívané pouze v hraničních situacích - a k jeho aktivaci je zapotřebí jiných důvodů než například pro podání ústavní žaloby pro porušení Ústavy nebo velezradu. Na tu došlo už v roce 2019, kdy senátoři Zemana žalovali mimo jiné kvůli pokusům ovlivňovat justici ve svůj prospěch a kvůli zvůli při jmenování a odvolávání ministrů. Některé z těchto důvodů jmenoval senátor Pavel Fischer i ve své aktuální analýze.

Úterní jednání komise, na kterém se svou snahou nepochodil, označil za “korektní, jak se na parlamentní rozpravu sluší”. Námitky právních expertů chápe, ale nejsou podle něj klíčové. “Osobně jsem mluvil s renomovanými ústavními experty, kteří naopak vyjádřili přesvědčení, že je cesta pro postup podle odstavce 66 Ústavy otevřena. Jsem toho názoru, že rozhodnutí je z principu politické a musí ho učinit senátoři a senátorky, a poslanci a poslankyně sami za sebe. To není možné delegovat na experty,” říká senátor.

Svou analýzu však přepracovávat nebude. “My jsme svou část odpracovali. Jako výbor jsme přinesli selhání a neschopnost Miloše Zemana do Senátu jako téma. Senát má vůči prezidentovi výlučné pravomoci, a proto je jeho povinností konat. Jak se senátorky a senátoři rozhodnou, je odpovědností každého. Pro mě osobně je dobrá zpráva už v tom, že o tom Senát takto podrobně jedná.”

Právní analýza poskytla ještě jedno zjištění. V právním řádu chybí detailnější úprava, jak proces o přijetí usnesení o nezpůsobilosti prezidenta v praxi probíhá – výklad se může různit například v otázce, jak takový proces zahájit, jak správně odůvodnit usnesení obou komor, aby poté uspělo i u Ústavního soudu, kde může závěr členů parlamentu prezident napadnout, či jak dlouhá časová prodleva má být mezi souhlasem první a druhé komory.

Odůvodnění takového kroku je pak ještě složitější. Prezidenta republiky totiž nelze proti jeho vůli zdravotně vyšetřit, proto senátoři či poslanci mohou namítat pouze důvody, pro které podle nich prezident není schopný funkci vykonávat. Jde tedy o otázku přesvědčivosti takového návrhu a především subjektivní zhodnocení senátorů a poslanců. Přezkoumat objektivní stav má až Ústavní soud.

„Musíme si říct, co je účelem celého procesu. A tím je zajistit, aby dotyčný vykonával funkci prezidenta, nehledě jak,“ uzavírá právník Ondřej Preuss. „Je nebezpečné do tohoto jakkoliv zapojovat politické názory a postoje hlavy státu. Pro takovou situaci jsou k dispozici jiné nástroje, jako je zmíněná ústavní žaloba, která zároveň vyžaduje v komorách více hlasů na prosazení.“