Snad Trump pochopí, že nemá Kubu příliš tlačit do kouta, říká politolog

Ve věku 90 let zemřel vůdce kubánské revoluce a dlouholetý prezident Fidel Castro. Oznámil to jeho mladší bratr Raúl, který Fidela v roce 2006 vystřídal v čele země. Bude smrt „El Comandanteho“ znamenat politické uvolnění? „Kubánci bezesporu změnu chtějí. Na druhou stranu si nejsou jistí tím, jak by měla vypadat.  Nikdy neměli zkušenost s funkční demokracií. I to je jeden z důvodů, proč se tam Castro tak snadno prosadil po revoluci,“ říká v rozhovoru o budoucnosti Kuby Radek Buben, politolog, který působí v Institutu pro studium strategických regionů UK a na Středisku iberoamerických studií FF UK.

Co tedy čeká Kubu po smrti Fidela Castra?

Jak se zdá, nebude se dít nic převratného, respektive Fidelův fyzický odchod neznamená přelom. Podstatný byl rok 2006, kdy začalo jeho stahování od moci. A kubánský režim zvládl tuhle situaci výborně: oznámil národu, že Castro je na tom zdravotně špatně. Vycházel z toho, že může zemřít, a společnost se na jeho smrt začala chystat. Současně tak moc viděla, jak se kdo chová a jak reaguje -  včetně funkcionářů. Obecně tedy Fidelova smrt není velkým šokem. Raúl a jeho lidé jsou od zmíněného roku jasně v čele země a dnes nijak netápou. Režim využije situaci maximálně k symbolické mobilizaci. Ale ani Raúl není mladík; na to mysleme.

Takže coby současný prezident neplánuje zásadní změny režimu?

Otázkou je, co myslíte v daném kontextu změnou. Bude pokračovat v ekonomickém otevírání navenek, v uvolňování menšího a středního podnikání nebo v lákání investic. Čínská a vietnamská cesta se zatím zdají nejpravděpodobnější. Zvýšení politického pluralismu, který by zahrnul i protirežimní složky, se ale nejeví pravděpodobně. Nicméně o udržení korektních a lepších vztahů s USA Raúl zájem má, zatímco Fidel z toho evidentně nadšený nebyl.

Takže se ke slovu na Kubě nedostane opozice?

Raúl Castro určitě v tenhle moment nebude s opozicí vyjednávat o politických krocích. Ono možné zvýšení politického pluralismu zahrne spíše opomíjené složky režimu - lidi ze struktur, tzv. šedou zónu či doposud politicky pasivní skupiny. Technokraty, akademiky nebo církevní hodnostáře, se kterými už dnes některé kroky konzultují a kteří se mohou vyjadřovat svobodněji. Režim může víc zapojit i celou společnost. Ale aktivní disent zůstává mimo, byť některé kroky mohou jeho nelehkou situaci zmírnit. Kubánský režim řídí zemi technokraticky a chce model vládnutí upravovat hlavně prostřednictvím svých institucí a svých lidí. Předáci jednoznačné opozice logicky ani nemají politický program ve smyslu jednotlivých kroků. Stát řídí někdo jiný a oni do toho nevidí. To je stejné, jako kdyby se v roce 1986 sešel Husák s Václavem Havlem a chtěl se s ním bavit o změně pětiletého plánu. Co by mu na to Havel odpověděl? A Raúl uvažuje právě v těchto technických kategoriích.

Jak do toho promluví vztahy mezi Kubou a USA po zvolení Donalda Trumpa, který spolupráci odmítá?

Existují dvě možnosti. Že Trump sliby nesplní, podobně jako patrně neprovede registraci muslimů a neuvalí 45procentní cla na čínský dovoz. Zatím to ale podle personálních kroků vypadá spíš tak, že ohledně Kuby slib dodrží: obklopuje se lidmi mentálně žijícími v tvrdém anticastrismu - který ovšem nefungoval a nefunguje. A v případě, že nastoupí ještě tvrdší politika, dal by Trump Raúlovi Castrovi jen další důvod, aby se Kuba víc orientovala směrem na Čínu, ale i na Evropu.

Může to mít vliv i na vnitřní politiku?

Ve vztazích mezi Kubou a Washingtonem může nastat nová fáze komplikací, kterou by Raúl v případě potřeby naopak využil k další vlně potlačování disentu. Pokud neuvidí, že uvolnění nese plody, pak pro něj nemá cenu nic takového dělat. Kubánské vedení nemá důvod, aby se politicky otevíralo opozici, může – jak už tu padlo - omezeně zvýšit podíl na vládnutí přes stávající struktury. Ale hlavně: Raúl má v roce 2018 skončit. Nebylo by dobré, kdyby Trump komplikoval situaci reformistům, kteří mohou přijít po něm, a jejichž pozice by byla zbytečně oslabena ve střetu s tvrdým jádrem, třeba z armády. Snad Trump pochopí, že ani autoritářské režimy typu Španělska, ale i východního bloku nebyly tlačeny do kouta.

Chtějí sami Kubánci změnu systému?

Bezesporu nějakou chtějí a čekají na ni. Vědí, kde je svět a kde jsou oni. Na druhou stranu vládne nejistota, jak má země politicky vypadat. Kubánci neměli prakticky žádnou zažitější zkušenost se stabilní a funkční demokracií. Sice tu často fungovala rozvinutá občanská společnost, ale jinak šlo o zemi násilí a diktatur, se slabými stranami. To je i jeden z důvodů, proč se Castro tak snadno prosadil po revoluci. Situaci dnes komplikuje i část kubánské diaspory v Miami, ale hlavně: celkový zeitgeist není ideální. Jak vidíme, liberální demokracie není příliš atraktivní ani pro mnohé z těch, kteří v ní žijí. A mají Kubánci chtít to, čemu nevěří řada lidí z tzv. vyspělého světa? Duch demokratizačního optimismu devadesátých let je pryč. S nadsázkou jen můžeme říct, že jistou výhodou teď pro Kubu může být její informační izolovanost. Na druhé straně není ani možné dál pokračovat v daném modelu vládnutí – je tu řada zjevných a absurdních dysfunkcí.

Co vůbec vláda Fidela Castra přinesla Kubě? O tom se po jeho smrti hodně mluví.

Udělala z ní politické a symbolické epicentrum světa. Castro bezesporu přinesl mnoho negativ, podívejme se však na několik pozitiv, skoro výhradně z perspektivy posledních let. Určitě zbavil Kubu každodenního násilí: současný režim umí být násilný vůči opozici, ale každodenní „běžné“ násilí tam chybí. Přitom je součástí života nejen celé střední Ameriky, ale i vyspělého Mexika. Třeba v Hondurasu umírá více lidí než v mnoha státech, které jsou zasažené válkou. To na Kubě není, ačkoliv měla podobně násilnou tradici. Castro určitě udržel slušný vzdělávací systém: Kubánci zůstávají vzdělanější a kompetentnější než jiní obyvatelé Karibiku. Uplatní se kdekoli jinde a studují zadarmo. Jistě, nic nemá cenu idealizovat. Lidé, kteří jsou třeba ve Venezuele prezentovaní jako lékaři, by ve světě byli považováni spíše za zdravotní asistenty. Dokud existovala sovětská pomoc, tak na Kubě také relativně fungoval všeobecný zdravotní systém, byť s nerovnostmi. Nepojištěný Američan by jim ale záviděl - samozřejmě svobodně. Konec sovětské spolupráce v 90. letech a posílání doktorů na různé mise, tedy forma osobitého „exportu“, však situaci zhoršují.

A další oblasti?

Klesá i úroveň exaktních věd a snižuje se produkce knih. A pak je tu každodenní životní úroveň: kdyby se průměrný Evropan podíval, jak nekvalitně Kubánci jedí, tak by se zděsil. Situace bývala do pádu SSSR lepší, poté se zdramatizovala a následně – hlavně díky Venezuele a jistému otevření navenek – zase drobně zlepšila. Historicky se Castro autenticky snažil o mnohem víc, od emancipace černochů po vymýcení chudoby. Ale tvrdé represe jeho režimu jsou známé.

Jak se vyvíjejí ostatní země v Latinské Americe?

Zhruba v letech 2004–2012 zažila Latinská Amerika díky vysokým cenám nerostných surovin velmi pozitivní ekonomické období, dostala spoustu lidí z chudoby a prošla nebývalým obdobím politické stability. Obecně vítězila levice, až na výjimky typu Kolumbie či Mexiko, ačkoli nešlo o monolit a jeden druh levice. Došlo k další vlně uznání práv indiánského obyvatelstva. Současně se ale objevily některé trendy, jež dnes vidíme na severu - totiž volební úspěchy lidí, kteří nepovažují za jedinou formu demokracie demokracii liberální. V Latinské Americe to byl naopak trend spojený s levicovým a sociálně inkluzívním přídechem. Praxe však byla mnohdy dost autoritářská, viz Chávez. Nyní se podle všeho volební cyklus mění a nastupují spíše pravicové a konzervativní vlády. Surovinový boom také skončil. Pravice vyhrála v Argentině, v Brazílii se bez voleb, impeachmentem, zcela změnily poměry, ve volbách v Peru proti sobě stáli dva pravicoví kandidáti, v Chile levice slábne. Venezuela je v hluboké strukturální krizi.

Vedl by případný pozitivní vývoj Kuby ke zlepšení situace v ostatních latinskoamerických státech?

Ne. Kuba stojí úplně bokem všech těchto trendů vyjma zmíněné Venezuely, a má také jinou dynamiku. Na kontinentu Kuba nemá reálný vliv, jejž mívala, byť hodně pomohla třeba kolumbijskému míru. Ale obecně je spíš symbolem pro nostalgiky.