Příčiny řecké tragédie jsou nám povědomé víc, než bychom si přáli

Řekové jsou líní, žili si nad poměry, užívali si příliš vysoké sociální výdaje. Nejen české zpravodajství bylo v minulých letech plné zpráv o helénských excesech: bonusech pro některé zaměstnance za včasný příchod do práce nebo odchodech do důchodu brzy po padesátce. 

Není divu, že po smršti takových senzacechtivých zpráv se do každé diskuse o Řecku vrací argument o lenosti zhýčkaných jižanů – a to i po pěti letech tvrdých úspor, během nichž klesla životní úroveň průměrné řecké rodiny více než o třetinu. Tím se ale úplně zakalil pohled na hlubší příčiny řecké tragédie, které jsou Čechům povědomé víc, než bychom si asi přáli.

Řecký příběh totiž vypadá takto: od návratu demokracie v sedmdesátých letech zemi dominovaly dvě politické strany, konzervativci a socialisté. Obě měly v byznysu a ve státní správě své sítě spojenců, se kterými byly propojeny stále pevnějším systémem vzájemných protislužeb. Některé odbory, například v energetice či v dopravě, si dokázaly na slabém státu vynutit privilegované podmínky – to jsou ony předčasné důchody, bonusy za příchod do práce a čtrnácté platy.

Podnikatelské skupiny zase profitovaly ze zkorumpovaných státních zakázek od svých přátel v pravicových i levicových vládách, jež právě byly u moci. Úřady nijak nebránily daňovým únikům, což vedlo k nízkým státním příjmům, které byly pro řecký rozpočet ještě větším problémem než příliš vysoké státní výdaje. Vlády zanedbávaly reformy školství a zdravotnictví a neměly představu o dlouhodobém směřování země. Nedokázaly proto smysluplně využít přílivu peněz a levných půjček po zavedení eura.

Korupční systém přežíval tak dlouho, až občané úplně ztratili důvěru ve státní instituce a „politickou třídu“. Byl to paradox. Řecký stát navenek působil silně: zaměstnával mnohem více lidí než jiné evropské země a měl vysoké výdaje (například nejvíce v Evropě vydával na obranu: 3,5 procenta HDP). Ve skutečnosti naopak byl a je nesmírně slabý – v rukách klientelistických skupin, neschopný prosazovat dlouhodobé kroky a vybírat daně.

I s tímto systémem nicméně Řecko dlouho šlapalo. Hrubý domácí produkt na hlavu rostl a statisticky se země přibližovala bohatší části Evropy. Řecká města i venkov se zkrášlovaly, díky evropským fondům se zlepšovala infrastruktura. Mladí Řekové odcházeli studovat do zahraničí a celá společnost se na povrchu modernizovala. Jenže tyto změny se vůbec nedotkly politického systému, kde přitom vznikají ta nejdůležitější rozhodnutí.

„Víceméně každý Řek za krizi nese svůj díl odpovědnosti, protože když se dařilo, tak si nikdo nestěžoval a vezl se. Lidé byli šťastní, protože měli víc a víc, ale o zjevné problémy země se nestarali,“ říkal Respektu v rozhovoru před třemi lety přední řecký historik Thanos Veremis. Zásadní lekci krize spatřoval v tom, že zástupy chytrých, vzdělaných a schopných řeckých absolventů špičkových evropských a amerických univerzit vůbec nevstupovaly do politiky.

Doktorandské programy elitních univerzit a rejstříky autorů v prestižních vědeckých časopisech jsou plné jmen řeckých akademiků, podle některých výzkumů jsou Řekové na špičkových anglosaských univerzitách nejvíce nadreprezentovaným národem – a přesto se to neodrazilo na lepším fungování řeckého státu. „Dobří lidé se většinou nechtějí družit se špatnými lidmi. A pokud máte politické strany, které jsou zkorumpované, hloupé a špatně fungující, tak s nimi nechce moc lidí mít nic společného,“ dodával v citovaném rozhovoru Veremis.

Mladí vzdělaní Řekové si prostě nechtěli špinit ruce v korupčním prostředí. Nevstupovali do politických stran a realizovali se radši svobodně v kultuře, na univerzitách a v zahraničí. Osud Řecka tak zůstal v rukou průměrných politiků, kteří většinou neměli morálku ani rozhled k tomu, aby dobře rozhodovali ve prospěch celé země.

Nedůvěra ve stát, klientelistický kapitalismus, nedostatek vize při správě země, mladá elita, jež se vyhýbá politickým stranám. To vše až příliš připomíná současnou situaci v Česku. A právě zde leží hlavní ponaučení z Řecka. Prioritou by mělo být vytvoření efektivních a moderních státních institucí, jež budou schopné řešit komplikované výzvy dneška.

Mladá vzdělaná elita se zkušenostmi a diplomy ze zahraničí se nesmí bát korupčního prostředí a musí vstupovat do politických institucí. Jinak jí podobně jako mladým Řekům hrozí, že jednoho dne bude nést tvrdé následky krátkozrakých rozhodnutí politiků, kteří jsou průměrní, ale mají moc řídit zemi.