Bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn byl tento týden zproštěn obvinění ze znásilnění hotelové pokojské a propuštěn. Aféra DSK tím končí. Civilní proces, který teď plánují právníci Nafissatou Diallové, nemá šanci, stejně jako zkrachoval ten trestněprávní.
Z pohledu americké justice je ukončení kauzy jejím jediným možným vyústěním. Případ stál na tvrzení proti tvrzení: Nafissatou Diallová tvrdila, že ji Strauss-Kahn znásilnil, on to popíral (aniž by popíral sexuální kontakt s pokojskou jako takový). Prokuratura neměla v ruce žádný důkaz usvědčující Strausse-Kahna z použití násilí a tak mohla udělat jedinou věc, aby u soudu obstála: představit oběť jako zcela důvěryhodnou, bezúhonnou ženu a vybrat si její verzi událostí v onom manhattanském hotelu.
Jenže v tomhle bodě se v průběhu vyšetřování objevil „menší“ problém. Ukázalo se, že guinejská imigrantka je v podstatě sériová lhářka. Lhala, když žádala v USA o azyl (tvrdila, že před útěkem z Guineje se stala opakovaně obětí znásilnění od vojáků během etnických čistek, byť v Guineji k žádným etnickým čistkám v té době nedocházelo, a znásilnění později sama poupravila na „pokus o znásilnění“), lhala o počtu svých nezaopatřených dětí (kvůli snížení daní), lhala o své finanční nouzi, byť se ukázalo, že má na několika kontech po USA částku zhruba sto tisíc dolarů. A přišel i napíchnutý telefonát s jejím přítelem, toho času ve vězení v Arizoně za prodej drog, v němž mu ve zjevné narážce na Strausse-Kahna řekla: „Ten týpek má hodně peněz. Neboj se, vím, co dělám.“
Všechno řečené ale ještě neznamená, že francouzský politik, opakovaně čelící nařčení ze sexuálního obtěžování žen v jeho okolí, Nafissatou Diallovou neznásilnil.
Aféra DSK tak znovu připomněla dvě věci. Zaprvé, jaký význam přikládá americká justice a politika lži (vzpomeňme na Billa Clintona a Moniku Lewinskou, kdy v pokusu odvolat amerického prezidenta z funkce hrálo klíčovou roli to, že lhal, nikoli samotná podstata věci, že zneužil stážistku). Manhattanský prokurátor Cyrus Vance zbledl jak stěna na tiskovce, když dostal dotaz na lhaní Diallové před imigračními úředníky před deseti lety, mnohem víc, než když se v médiích propíral arizonský telefonát pokojské. Ale ruku na srdce, kdo by kýženě neupravil realitu, když utíká z mizérie ve své zemi a je před ním vidina života v USA? A znamená to, že vás jedno, třeba i života-záchovné lhaní, zdiskredituje na celý život? Nemáte šanci dovolat se spravedlnosti, když vás někdo znásilnil, a na vás praskne, že jste tři roky předtím zafixlovali počet svých nezletilých dětí?
Ta podstatnější připomínka je právě to, jak složitě se vyšetřuje (dokazuje nebo vyvrací) znásilnění. Bezpochyby je znásilnění jeden z nejhorších zločinů, kterého se lze na ženě (nebo i muži) dopustit, stejně tak ale může být hranice mezi znásilněním a konsensuálním stykem velmi tenká (co když si to jeden z páru v půlce najednou rozmyslí?). U této věci bývají zpravidla jen dva lidé a pokud je někdo nenatočí, průkazní materiál je dost často chabý. Zůstává zmíněné tvrzení proti tvrzení a sázka na to, komu uvěřit.
Existuje nějaká cesta, jak z toho ven?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
