Jak se postupně drolilo právo Američanek na potrat

Na první pohled vypadá americká debata o interrupcích vcelku přehledně. V roce 1973 americký Nejvyšší soud prohlásil protipotratové zákony, které tehdy platily ve většině států USA, za protiústavní, protože porušovaly právo Američanek na soukromí, které jim zaručoval jeden z dodatků tamní Ústavy. Změna to byla dramatická a začala okamžitě platit na celém území země. Po pěti desítkách let, kdy případ Roe v Wade platil, se pak názorové kyvadlo vlivem nového, většinově konzervativního složení Nejvyššího soudu prudce zhouplo na opačnou stranu. Tolik rychlá zkratka.

Když se však podíváme na dění mezi oběma událostmi podrobněji, vynoří se podstatně složitější obrázek. Místo vakua, v němž se zdálo být vše jasně vyřešeno, se už záhy po vynesení zlomového rozhodnutí rozběhla intenzivní společenská a právní bitva, v němž se postupně drolila ochranná zeď, kterou soud kolem práva na interrupce vystavěl. Kousek po kousku ji sám Nejvyšší soud rozebíral v dalších rozsudcích, které sice zachovávaly Roe v Wade v platnosti, ale v důsledku přístup k interrupcím některým Američankám omezovaly. A to mimo jiné vlivem intenzivní mobilizace nejrůznějších protipotratových aktérů, jejichž aktivita i vynaložené finance převyšovaly opačný názorový tábor - který buď otázku považoval za vyřízenou, nebo neměl podobně intenzivní motivaci a prostředky.

Roe proti potratům

Tohle bouřlivé půlstoletí nakonec výstižně dokumentuje i osud ženy, která stála na úplném počátku. Pod pseudonymem Jane Roe se skrývala Norma McCorvey, matka dvou dětí, která se během svého třetího těhotenství ve domovském Texasu neúspěšně domáhala interrupce a následně se o toto právo soudila se státem, který reprezentoval dallaský prokurátor Henry Wade.

McCorvey pocházela z dysfunkční rodiny, byla jako dítě zanedbávaná a zneužívaná a prožila značně turbulentní život plný násilí, chudoby a drog. Paradoxně však nikdy nepodstoupila interrupci (než její žádost prošla soudním kolečkem, dítě donosila, porodila a dala k adopci) a ještě větším paradoxem je obrat, které následně ve vztahu k potratu prodělala.

V polovině devadesátých let se nechala v televizním přenosu pokřtít a následujících dvacet let bok po boku náboženských organizací veřejně bojovala proti rozhodnutí, které pomáhala zařídit. Aby to ovšem nebylo úplně jednoduché, už jako těžce nemocná žena v dokumentu AKA Jane Roe v roce 2017 přiznala, že její podpora protipotratovému hnutí byla motivována čistě finančně. “Nechala jsem si od nich platit za to, že mě vystrčili před kameru a naučili mě, co mám říkat,” říká v dokumentu. “A tak jsem to říkala. Ale prostě jsem hrála pro publikum.” McCorvey tu popisuje, jak byla coby symbol legalizace interrupcí pro protipotratové hnutí mimořádně cennou “trofejí”, což nerozporuje ani jeden z lídrů antipotratového hnutí Rob Schenck, který o ní mluví jako o skutečně prvotřídním “úlovku”.

Získání ženy, po níž byl zlomový rozsudek pojmenován, byl jedním z mnoha úspěchů akce, která se na mnoha frontách rozběhla záhy po vynesení rozsudku v případu Roe v Wade na počátku sedmdesátých let. A nešlo jen o hlasitý protest proti interrupcím ve veřejném prostoru, šlo o to zaangažovat politicky věřící, kteří měli do té doby k otázce vlažné postoje, vytvořit “rezervoár” konzervativních soudců a skrze nové soudní spory původní rozsudek rozkolísat.

Udělat díru

Jak popisuje podrobný text v magazínu Slate, soudní spory, které reagovaly na Roe v Wade, se začaly objevovat už pár let poté, co rozhodnutí začalo platit.

Jejich cílem nebylo přímo rozsudek zvrátit, to ani nebylo v té době realistické, ale jak v článku vysvětlují tehdejší protipotratoví aktivisté: udělat v něm tolik děr, až se zhroutí sám od sebe. A to za pomocí návrhů, které budou znít rozumně i běžnému člověku, který nemá na věc vyhraněný názor, protože veřejné mínění i tehdy podporovalo svobodnou volbu žen.

Řada z nich nakonec doputovala až k Nejvyššímu soudu a „nějaké ty díry“ v Roe v Wade udělala, přičemž největší z nich - “tak velkou, že by jí projel  kamion”, jak to vyjádřila právnička obhajující právo na interrupci - způsobil rozsudek z počátku devadesátých let. Rozsudku Planned Parenthood v. Casey z roku 1992 nicméně předcházela řada dřívějších  rozhodnutí.

Na počátku osmdesátých let do Washingtonu dorazila žaloba na město Akron ve státě Ohio, které začalo na svém území regulovat interrupce pomocí nejrůznějších opatření: skrze povinnou čekací dobu mezi první návštěvou lékaře a zákrokem samotným nebo nařízením informovat ženy vyhledávají interrupci o rizicích zákroku.

Interrupční kliniky a liberální nezisková organizace American Civil Liberties Union coby žalobci argumentovaly tím, že lokální vlády nemají právo podle Roe v Wade klást ženám, které podstupují legální interrupci v prvním trimestru těhotenství, žádné překážky. Stát nemá co mluvit do toho, co se děje během prvních třinácti týdnů těhotenství, stanovuje Roe (v pozdějších fází jsou pravidla komplikovanější).

Právníci Akronu argumentovali tím, že nejde o překážky, ale naopak rozšíření individuální volby, protože díky těmto opatřením budou moci ženy učinit lepší rozhodnutí. Na jejich stranu se postavili také zástupci tehdejší vlády Ronalda Reagana, kteří z pozice centrální exekutivní moci prohlašovali, že spíš než soudy by měli o podobných, politicky citlivých otázkách rozhodovat právě místní politici - což se později stalo klíčovými argumentem odpůrců potratů.

Soud se nakonec na stranu města Akron nepostavil, ale klíčové bylo disentní stanovisko vůbec první ženy, která do křesla soudkyně Nejvyššího soudu usedla - Sandry Day O’Connor. Soudkyně v něm napsala, že soudy by měly při posuzování opatření vztažených k potratům posuzovat, zda ženy “nepatřičně nezatěžují” - a pokud tomu tak není, tak je povolovat. To byl symbolicky velmi silný okamžik, protože Roe v Wade sice zůstával v platnosti, ale vstřícný postoj k omezení přístupu k interrupcím zde projevila soudkyně považovaná za umírněnou, navíc první žena na podobné pozici.

Ale pro koho?

Spor o to, jak přesně definovat onu obecně formulovanou “nepatřičnou zátěž”, se pak vedl dalších mnoho let, přičemž se během soudních sporů ukazovalo, jaká propast může být mezi tím, jak si něco takového představuje bílý vzdělaný muž, a jak může “nepatřičná zátěž” v reálu vypadat pro chudou černošskou ženu v rurální Alabamě.

Jinými slovy - zatímco třeba čtyřiadvacetihodinová čekací doba se zajištěnému soudci nezdá jako velké drama, pro méně majetnou ženu, která se nemůže tak snadno uvolnit z práce, nemůže si dovolit dvakrát cestovat na kliniku vzdálenou stovky kilometrů, případně tam přespat i proto, že nesežene a nezaplatí hlídání pro děti, to naopak velké drama je.

Debata o nepatřičné zátěži pak vyvrcholila zmiňovaným rozsudkem z roku 1992, v němž právě mimo jiné hlasem Sandry Day O’Connor soud tato nová pravidla pro jednotlivé státy umožnil - přičemž tento postoj už nebyl v menšině, protože ho sdíleli konzervativní soudci jmenovaní podobně jako O’Connor Ronaldem Reaganem.

V případu se soudila organizace Planned Parenthood se státem Pennsylvania o opatření podobná těm, s nimiž deset před neuspělo Ohio: šlo nejen o čtyřiadvacetihodinovou čekací dobu, ale i třeba povinnost informovat manžela ženy žádající o interrupci a další regulace. Deset let před tím Nejvyšší soud tyto zásahy odmítl, tentokrát je povolil. A zatímco Roe v Wade stanovil, že stát může limitovaně mluvit do toho, co se děje během těhotenství až od počátku druhého trimestru, tentokrát soudci posunuli legitimitu státních zásahů na samý počátek těhotenství.

Řada států USA tato nová pravidla začala intenzivně využívat, byť někde a některá z těchto opatření místní soudy zase rušily. Intenzivní vlna těchto restrikcí pak přišla zejména poté, co v roce 2010 republikáni stanuli v čele většiny států.

Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí bylo od té doby po celých Spojených státech zavedeno za tři sta opatření ztěžujících přístup k interrupci a zaniklo 162 interrupčních klinik. Státy kromě toho zaváděly také tzv. TRAP zákony - z anglického “targeted regulation of abortion providers”, tedy cílenou regulaci poskytovatelů interrupcí - což může být opatření nejrůznějšího druhu. Od povinnosti informovat o souvislosti interrupce s rakovinou prsu (nebyla prokázána) přes šířku chodeb na klinikách po požadavek, aby klinika ve všech ohledech odpovídala chirurgické ambulanci, což z lékařského pohledu není potřeba.

Roe versus Wade byl sice definitivně zrušen až letos v červnu, ale na cestu k tomuto kroku se Spojené státy vydaly mnohem dřív.

Nejvyšší soud USA nedávno podle očekávání zrušil ústavní právo na potrat. Poměrem 5:4 zneplatnila konzervativní většina rozhodnutí z případu Roe v Wade, který před téměř padesáti lety toto právo uzákonil. K tématu, které přivedlo Spojené státy do varu, jsme přinesli text Jiřího Soboty, komentář Silvie Lauder a článek spisovatelky Margaret Atwood, který vyšel v časopise Atlantic v květnu 2022, kdy do médií unikl návrh rozhodnutí Nejvyššího soudu na zásadní změnu potratové politiky v USA.