Byla to docela úleva. Česká televize odvysílala v pátek večer pořad ke třicátému výročí založení Národního parku Šumava a neřešil ani uschlý les, ani nemožnost na Šumavě normálně žít, ani nespokojenost jihočeských politiků s rozvojem parku a podobné politické evergreeny. Šumava se po letech sporů stala normálním tématem, nad ním se Češi mohou přít asi tak vzrušeně, jako se přou nad Krkonošemi nebo Českosaským Švýcarskem. I v případě Šumavy se teď diskutuje o turistickém ruchu, ochraně přírody, dlouhodobém směřování a dalších normálních tématech, která jsou s národními parky spojena.
Veřejný zájem
Šumava byla krásným územím vždycky, tedy i za komunistů, ale do svobodných let v roce 1990 vstoupila obtěžkaná sítí asfaltových cest, po nichž se pohybovali strážci železné opony, zmatenými představami o dalším rozvoji a nedostatečným stupněm ochrany tamní unikátní přírody. To třetí se povedlo vyřešit v roce 1991 založením největšího národního parku v Česku. To byl jeden z nejpotřebnějších kroků ke zdejší ochraně přírody - ale jak se v dalších letech ukázalo, i jeden z nejkontroverznějších.
Jak bobtnaly rozvojové plány šumavských obcí a zhodnocovaly se šumavské pozemky, rostly spory o míru a pojetí ochrany přírody. Velká rozloha Šumavy, řídké osídlení a absence velkých lyžařských středisek dávaly možnost pojmout ochranu přírody velkoryseji, než je u nás zvykem, a začít budovat jedinečné území divočiny. To však narazilo na odpor obcí a majitelů pozemků v okolí národního parku.
Přitom veřejný zájem byl poměrně jasný. Podobně jako český stát chrání architektonické a kulturní památky bez ohledu na jejich “lidské” využití, je ve veřejném zájmu na určitém území Česka chránit přirozené přírodní procesy a zachovat je pro další generace. Někdy se tomu říká ochrana divočiny.
Normálně kácet
Konzumenti zpráv patrně vědí, že naplňování tohoto veřejného zájmu nebylo bezbolestné. Zatímco Krkonošský národní park fungoval bez většího zájmu politiků, na Šumavě měl každý ministr životního prostředí potřebu dosazovat svého ředitele správy národního parku a dávat mu jiné zadání: buď pro přísnější ochranu, nebo proti ní.
Téměř celých třicet let tak trvaly spory o koncepční věci, jako je rozdělení zón ochrany, nebo o jednotlivé projekty - jako třeba propojení oblasti Lipna s lyžařským areálem Hochficht na rakouské straně státní hranice. Kolem Šumavy byla také spousta mýtů a dezinformací, například legenda o uschlém lese, který byl ve skutečnosti jedním uschlým patrem smrkové monokultury, pod níž rostou mladé stromy.
Nejdramatičtější spor se vedl o pojetí ochrany - tedy zda si mohou obce na území národního parku stavět, jak samy chtějí, nebo jestli se má národní park udržovat jako hospodářský les. Jihočeští politici, často spřátelení s majiteli pozemků, a nostalgici po Šumavě uměle vysázených hustých smrkových lesů to tak chtěli.
A málem se zrodila jakási česká cesta provozování národních parků, kde se dá ve velkém lyžovat, stavět, kácet. Ve prospěch šumavské přírody ale zasáhli skupiny ochranářů v čele s Hnutím Duha, kteří uspořádali několik blokád a kácení zabránili.
Další boj se odehrával v parlamentu, kde se jihočeští, především pravicoví politici opakovaně pokoušeli prosadit vlastní zákon o Šumavě, který by stanovil malý stupeň ochrany a uvolnil ruce developerům.
Nerušené přírodní děje
Zásluhu na tom, že se to nepovedlo, má i nynější ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), za jehož dohledu byl přijat rozumný kompromisní zákon o národních parcích. V jeho rámci se zvětšila míra ochrany šumavské divočiny a stanovila se patnáctiletá lhůta, po níž dojde k novému posouzení a případně zvětšení ochranných zón.
Hlavně se však uzákonilo, že ochrana přírody, nikoliv ekonomický rozvoj, je nejdůležitějším zájmem na území národních parků a státní správa parků je orgánem, který rozhoduje. Do českého právního řádu se povedlo dostat i formulace, které by měly zajistit nerušený vývoj i šumavské přírodě.
Zákon totiž říká, že „veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování jejich ekologicky stabilních přirozených ekosystémů…“ a „dlouhodobým cílem ochrany národních parků je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů“.
Strůjci lesních blokád z řad radikálních ochranářů sice požadovali rychlejší rozšiřování zón divočiny, ale na to si bude muset Šumava ještě počkat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
