Probudila jsem se před týdnem – za zvuku harmoniky, houslí a zpěvu přátel. Přišel můj čas, čas nejtužší zimy, hladu a smrti, ale také čas naděje, očekávání jara a obrody; čas slavného Masopusta. Po roce odloučení jsem se radostně přivítala s kolegy a kamarády – hubeným Půstem, bledou Smrtéčkou, lehce vypelichaným Medvědem a dalšími nesmrtelnými postavami, které provedou zástupy smrtelníků dnešním magickým dnem.
Je jedenáct dopoledne a na nádvoří Roztockého zámku mezi mnou, dalšími maškarami, a krabicemi čepic, paruk, plášťů, závojů a pelerín kmitá několik kostymérek, připravujících se na nápor návštěvníků. Začíná půjčování masek a vřava vypuká. Skupiny dospělých i dětí v neomluvitelně civilním stavu se proměňují v mé souputníky.
Po poledni přicházejí mé ctěné a zatím poměrně zdatné nohy – dva silní mladí muži. Nasazují si mě na ramena a probíhá zkouška mých ladných kroků a připomenutí mých dovedností a povelů – za ten rok strávený ve skladu s pytlem přes hlavu člověk, tedy skoro-kůň, přece jen trošku ztuhne. Navíc právě na mě dnes totiž čeká přečestná a náročná úloha – já, Klibna, jako každý rok ponesu nejkrásnější, nejskvělejší a nejvypečenější z roztockých dívek, Královnu masopustu.
Do půl druhé se před zimou a sněhem skrývám v přítmí sálu a pak vyrážím k pódiu, kde se naráží masopustní speciál Únětického pivovaru, žonglují děti z žonglérského kroužku, a za víření bubnů emeritní královna Jitka Tichá, zakladatelka Masopustu i spolku Roztoč, který tuhle taškařici pořádá, vede tanec královen s ženami a dívkami, které měly tu čest touto funkcí projít. Poté následuje ona vytoužená chvíle: bubny duní, fanfáry zní zámkem, dav provolává sláva a starosta Roztok předává Královně Masopustní právo a vládu nad městem. Královna na mě usedá a vyrážíme v čele bujarého a pestrého průvodu vzhůru městem.
Cestu čistí Vometačky, za námi mávají kostnatýma rukama Smrt s Půstem a jejich (ne)přítel Bakchus ani v nejpříkřejším kopci nepřestává polykat špekáčky. Skotačící opice kradou lidem čepice. Na náměstí si za zpěvu masopustní vinšovačky společně vysoko vyskočíme, aby nám v příštím roce len a konopí řádně narostlo, a pak se vydáme zasněženým městem i poli dál.
V mírně znavených nohách mám zhruba tři kilometry, když dorazíme na Holý vrch. Tady se setkáváme s bratrskými průvody z Únětic a Suchdola, medvěd tančí s medvědem, smrtka se smrtkou a v mizejícím světle se několik stovek maškar spojuje do dlouhých hadů. Tančíme ve vlnících se kruzích. Třeba tak zdravíme ty, kteří na tomto místě žili tisíce let před námi, a jako my se tancem a smíchem postavili temnotě zimy a slavili návrat života…
Na tomto prastarém místě se má cesta završuje – maškary nafukují svačinkové pytlíky, ozývá se strašlivá rána, neúprosně mě obestírá temnota a já (jak jinak než s grácií) klesám k zemi. Popravena humánně tlakovou vlnou jsem obětována a naporcována, abych lidem místním i přespolním zaručila dobrý rok: Například můj mlsný jazýček pivovaru a všem únětickým, roztockým i suchdolským hospůdkám a restauracím; expertům na územní plán mé bystré očko; všem třem obcím, které se na Holém Vrchu setkaly, Roztokám, Suchdolu a Úněticím, mé pevné střívko, ať nás do příštího roku pojí dohromady.
Je ve mně mnoho dobrého a vše co ze mě zbyde libové i prorostlejší připadne lidu obecnému, aby v roce následujícím vše, co na něj čeká a co si naplánoval, ve zdraví přežil a vše k dobrému bylo.
Protože je Masopust dnem magickým, znovu ožívám a spolu s ostatními maškarami se vydávám do Únětic, pověstných svou kulturou, abychom tam pod několika koncertními pódii důstojně zakončili masopustní den. A pak, pak se probudím zase za rok, za zvuku harmoniky, houslí, flétny a zpěvu přátel.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
