Barevná vzpruha v moři šedivé deprese

Série kontrastů pokračuje. Ihned za sebou s pauzou necelé hodiny jsem viděl dva filmy, v nichž vystupují v zásadě jen dvě postavy a víceméně celý děj se odehrává v lese.

Vic+Flo viděly medvěda je francouzský art-mindfuck o dvou protivných starých lesbičkách, které se vracejí z kriminálu na venkov (resp. do lesní chatky) a dozoruje nad nimi sympatický mladý gay kurátor.

Asi hodinu to vypadá na pokus o komedii křížený se sociálním dramatem. Jestliže první scény svým obsahem naznačují, že půjde o hravý kousek ve stylu Wese Andersona, finále se sveze spíše k surovosti a syrovosti a la Bruno Dumont. Fotograficky statická a krásná kamera s vybledlými a tmavými odstíny barev už od počátku předznamenává, že půjde o mnohem víc než o to, jak se naučit dělat javorový sirup nebo pohnojit zahrádku – což se jinak chvíli jeví jako hlavní téma.

Celou tu dobu se modlíte, abyste neviděli sex mezi těmi dvěma ženami, a pak přijde něco horšího. Vzhledem k tomu, že se už těšíte, aby vůbec něco přišlo, je to ale fajn - i když pro hrdinky to příjemné není. Vic+Flo viděly medvěda je film s humorem tak jemným, až je téměř nepostřehnutelný, s napětím, které spočívá v tom, že jen tušíte, že to po celou dobu nemůže vypadat takhle - a s pointou, která pak toto očekávání uspokojí. Kdybych takový umělecký naschvál viděl na festivalu každý den, asi bych si příště návštěvu rozmyslel.

Prince Avalanche od Davida Gorgona Greena je po jeho teenagersky prdlavých pokusech Travička zelená a Princ a pruďas návratem k nezávislé poetice dřívějších snímků. Jde o stylově důsledné retro z 80. let o dvou chlápcích, kteří malují čáry na silnice v lese poničeném rozsáhlým požárem. Ten starší (Paul Rudd) je manžel sestry toho mladšího (Emile Hirsch). Starší týpek si myslí, že bude mladšího školit, jak se stát mužem, získat disciplínu a přežít v divočině, ale v půlce děje se to zlomí.

Film působí jako divadelní nebo dokonce rozhlasová hra pro dva herce, která by mohla být zpracována naprosto minimalisticky. Většina hovorů se točí kolem sexu a nicotných absurdností. Hlavní tvůrčí vtip je však v tom, že snímek je natočený jako opojná vizuální báseň, jež senzualisticky oslavuje přírodu, která povstává z popela.

Je tu mnoho poetických, až téměř halucinačních sekvencí. Green samozřejmě nevynechává ani montáž, kdy se muži ocitnou v rauši, tentokrát ne marihuanovém, ale alkoholovém – každopádně onen kontrast mezi přízemností konverzace a vznešeností přírody dodává snímku přesah.

O to víc nás nutí si uvědomovat, jak naše civilizační problémy nic neznamenají. Jestli hledáte film, který v moři šedivé festivalové deprese poskytuje vyloženě rozzářenou barevnou vzpruhu, byť není sentimentální nebo okázale pozitivní, pak tohle je to pravé. A není to ani žádné smyslu zbavené jančení či bezhlavá improvizace jako Pěna dní od Michela Gondryho.

Varování ze všech stran: za každou cenu se vyhněte snímku Tore tančí. Nejhorší typ festivalového filmu.

Tajný tip: Snímek Zastavit bušící srdce od italského režiséra Roberta Minervinino. Překvapivé je, že vypadá jako hraný, jen dokumentaristicky snímaný; ale ve skutečnosti je to dokument, který měl být původně o rodeu v Texasu, a nakonec je to křehký milostný příběh o zamilované dívce a chlapci, jež oba pocházejí ze silně nábožensky založených rodin. Údajně velmi podobné tvorbě Carlose Reygadase a Terrence Malicka, ale bez vykalkulovaných efektů - čistě tak, „jak napsal sám život“.

Pozor ovšem – toto varování i tip se silně rozcházejí s tím, jak jsou momentálně filmy hodnocené na CSFD.

P. S. O Líbánkách Jana Hřebejka všichni tvrdí, že to není klasická milá hřebejkovina, ale spíš pěkná bejkovina. Recenzi budu psát do papírového vydání Respektu, na webu k tomu neřeknu ani ň.

Předchozí příspěvky:

Přežívající Romové a skuhrající Newyorčanka

Jak natočit silný příběh bez moralit a ilustrací

Čína jako odpudivá země, v níž si nelze zachovat zdravý rozum

Divous Žižek srovnává Titanic a pražské jaro