Většina lidí nechápe, na co je Twitter

„Pokud jste jako většina lidí, tak vůbec nechápete, k čemu je Twitter – a to je pro tuto společnost velký problém.“ Tímto tvrdým tvrzením otevírá svůj článek Twitter Revenue Up 61%, but User Growth Lags pro The New York Times specialista listu na technologie a sociální sítě Vindu Goel. Autor se vrací k úterní tiskové konferenci, kde Twitter sice seznámil veřejnost se svými finančními úspěchy, ale zároveň odhalil svou největší slabinu.

Ačkoli se Twitter těší pozornosti a o značce existuje velké povědomí, většina jeho potenciálních uživatelů vůbec nechápe, k čemu a proč by tuto sociální sítě měla využívat. Proto jich ani nepřibývá a ti dosavadní přestávají být aktivní. Stagnaci potvrzuje i statistika, že méně než polovina stávajících uživatelů svůj účet kontroluje denně. „Používat Twitter by nemělo být těžší než vykouknout z okna,“ poznamenal spoluzakladatel firmy Jack Dorsey. V momentě, kdy se člověk ptá po důvodu k užívání sociální sítě, už je něco v nepořádku; měla by mu být přirozeným prostředím, které ani nevnímá.

Na tyto skeptické výroky okamžitě zareagovala burza a hodnota akcií klesla o 11 procent. Twitter nyní přichází se strategiemi, které by měly vést k oživení  - ovšem je otázka, zda to bude uživatelům příjemné. Největší cvrkot na Twitteru je vždy momentě, kdy se dějí události, které nějakým způsobem vzrušují masové publikum.

Může jít o sportovní finále či poslední díly populárních seriálů. Toho nyní bude chtít firma využít k účinnějšímu prodeji cílené reklamy. „Hlavní věc, na kterou se nyní soustředíme, je usnadnit obchodníkům kontakt se zákazníky v čase událostí, které se odehrávají živě,“ konstatuje Dorsey. Z většího vstupu reklamy sice může Twitter opět profitovat, ovšem může to také být přesně ten faktor, který potenciální uživatele odradí.

Stalo se to přesně uprostřed představení. Když byl herec Daniel Day-Lewis v roce 1989 obsazen do role Hamleta nastudovaného londýnským Národním divadlem, sevřela ho během jednoho večera panická tréma natolik, že nedokázal kus dokončit. Na místě se otočil a k šoku všech herců i publika odešel z jeviště. Následujících šestadvacet let hrál už jen a pouze ve filmech.

Fenomén strachu z vystupování na veřejnosti v mimořádně poutavém článku popisuje kulturní kritička New Yorkeru Joan Acocella. Mapuje příklady z různých oblastí umění a politiky - a dokládá, že tréma se nevyhýbá amatérům ani hereckým či hudební superhvězdám. Příznaky této „otravy vlastním adrenalinem“ mohou být nejrůznější: od třasu přes mrazení rukou až po zvracení před vstupem na pódium. Původně zvířecí instinkt, který měl pravěkému člověku zajistit přežití, se tu proměnil v jed, který nám brání podat stejně dobrý výkon, jakého jsme schopni v soukromí.

Acocella dochází k tomu, že lidé na jevišti velmi často necítí publikum jako masu lidí, která si přišla večer užít, ale jako krvelačnou bestii, jež se nemůže dočkat, až umělec selže. A netýká se to jen kultury, což potvrzuje výzkum provedený v roce 2012 mezi americkými vysokoškolskými studenty, kteří měli označit tři věci, z nichž mají největší strach. Na výběr měli smrt, létání, výšky obecně, vystupování na veřejnosti či finanční problémy. Výsledek byl jednoznačný: strach z mluvení na veřejnosti předčil vše, i smrt.

Autorka popisuje způsoby zvládání trémy, jež se rozpínají od meditačních technik po užívání drog a beta-blokátorů. Ukázalo se, že kupříkladu mezi hráči amerických symfonických orchestrů s nimi má zkušenost téměř třetina. Přesto strach provází lidstvo již od časů Cicera (jenž se k němu přiznával), a nedá se čekat, že by vymizel.

O jeho intenzitě leccos vypovídá i historka o slavném koncertním violoncellistovi. Bylo mu čtyřiadvacet a už byl považovaný za nejlepšího hráče na světě, když se v roce 1901 vypravil na výlet do hor. Právě zde se mu nešťastnou náhodou dopadl uvolněný kámen na ruku a ošklivě mu polámal několik prstů. První myšlenka, která mu tehdy prolétla hlavou, byla: „Díky bohu. Už nikdy nebudu muset hrát na cello.“

„Když začne hrát špatná skladba, která nemá pravý rytmus, může to zkazit úplně celou hodinu,“ říká instruktorka cvičení Sara Kapfer-Croskey. A nejsou to jen lidé z tělocvičen, kteří chápou sílu hudby a dobře postaveného playlistu. Poté, co digitalizace hudby rozdrobila koncept alba na jednotlivé sklady, staly se playlisty na nejrůznějších streamovacích platformách očividně budoucností hudby.

Pohyb od alb k playlistůmskvěle zachycuje článek od Marca Hogana How Playlists Are Curating the Future of Music pro server Pitchfork. Už výzkumy ukazují, že stojíme na křižovatce posluchačských zvyků. Podle jednoho z nich se ukazuje, že mladší publikum preferuje na streamovacích službách jako Spotify, Deezer, Google Play Music právě playlisty (45 %), zatímco starší generace dává přednost albům (60 %).

Myslí na to již vývojáři. „Dnes je klíčové najít ten nejlepší obsah pro daný moment,“ dodává k tomu Doug Ford, hudební šéfkurátor na Spotify. Dnešní doba tak přeje myšlence „jakou skladbu by v tenhle okamžik a situaci pustil DJ, který by mě sledoval“. Proto jsou tak úspěšné playlisty, které doprovázejí sportovní aktivity jako běhání či cvičení. U toho ale fantazie nekončí: 850 tisíc followerů má na Spotify playlist Songs to Sing in the Shower, ale máme tu i natolik specializované seznamy jako Country Songs About Fishin'.

Ústup obliby alb může v budoucnu vést k tomu, že zcela vymizí segment stadiónových kapel, které přitahují davy, ostatně už se dnes podle týdeníku The Economist zvyšuje průměrný věk hlavních hvězd britských festivalů (zatímco na konci devadesátých let bylo headlinerům v průměru 30 let, dnes je jim přes čtyřicet).

Streamovací služby rodí hvězdy jiného typu, a to nejen mezi hudebníky. Jsou to právě amatérští tvůrci playlistů, kteří pomalu začínají konkurovat renomovaným rozhlasovým moderátorům. Někteří svůj výběr berou jako seriózní publicistiku, jiní to mají jako rozptýlení. Jako třeba sedmatřicetiletý Jonathan Good, který se baví imaginárními seznamy skladeb typu „Kdyby byl Santa DJ“ nebo „Kdyby byl Darth Vader DJ.“ A asi nepřekvapí, že Darth Vader by si pustil tvrdé elektro od Justice.

Spojením umělé inteligence a virtuální reality změní Google Earth naší planetu. Tímto titulkem otevírá svůj text ve Wired novinář Cade Metz. A jak dokládá, když nezmění naší planetu, přinejmenším promění naše vnímání Země. Deset let po spuštění projektu Google Earth, který nabízí procházku ulicemi libovolné metropole přímo ve vašem počítači, se Google pokouší povznést celou věc o několik úrovní výše.

Dokládá to i vložené video ve článku, které zoomuje do 3D modelu Prahy. Celá věc přitom nevzniká kvůli tomu, aby ohromovala svou dokonalostí. Google plánuje, že mapy a virtuální modely míst by se v kombinaci s aktuálními daty mohly stát zdrojem informací a predikčních modelů. Již nyní lze podrobně mapovat úbytek lesů v Amazonii, sledovat výskyt zemědělských plodin a předvídat tak nedostatek jídla v konkrétních oblastech či obhlížet plavby tankerů a usuzovat na pohyb cen ropy.

V budoucnu by ale měla být k dispozici dynamická data, která postihnou výkyvy teplot či záplavy, k čemuž hodlá Google využít svou satelitní společnost Skybox. Na jednu stranu to zní lákavě, na stranu druhou tak už bude zcela evidentní, že nikdo toho o nás nakonec nebude vědět tolik jako Google - počínaje našimi emaily a konče pohledem na celé kontinenty.

Video: Mediální impérium Vice Media, které se před dvaceti lety zrodilo z velmi nekorektního fanzinu Vice, startuje 3. srpna speciální zpravodajský kanál zaměřený na ženy: Broadly. Hnací silou dříve byla témata na hranici nechutnosti a oplzlého humoru, dnes ale čím dál více plní tradiční publicistickou roli. Broadly toho zřejmě bude dalším důkazem. Server s podtitulem „Sex, politika, kultura, čarodějnictví. Zpravodajský kanál pro ženy, který tu už dávno měl být“ už v úvodním videu láká na reportáže o motorkářkách, prostituci v Madridu nebo dronech shazujících potratové pilulky polským ženám.

Kulturní tip: Trainspotting. ČT2, 1.8. 21:35. Generační film pro pokolení mezi britpopem, taneční scénou a hnutím Cool Britannia, které zasahovalo hudbu, umění i literaturu. Film o partě feťáckých loserů, která se za žádnou cenu nechce zařadit do spořádaného života, byl natočen podle románu Irvina Welshe a mimo jiné proslul skvěle vybraným soundtrackem.