Komu patří vzpomínky na dávnou milostnou aféru?

Tohle musíme probrat, zněla textovka, kterou minulou sobotu americká korespondentka listu The Guardian Syreeta McFadden rozeslala svým přátelům, s nimiž se měla večer potkat. Neměla na mysli nic menšího než nový klip zpěvačky Beyoncé Formation, který měl zrovna premiéru.

„Formation je provokace i slast,“ píše McFadden v následném komentáři k písni i klipu, která je na poměry popové superstar velmi odvážná. „Je to neodmyslitelně politický a zároveň hluboce osobní pohled na černá a queer těla, která naše politika drtí ze všeho nejvíce.“

Úvodní záběr ukazuje zpěvačku na střeše policejního auta uprostřed zaplavené ulice, což je jasný odkaz na hurikán Katrina, jehož následky v New Orleans utrpěla zejména afroamerická populace. To je společenský rozměr protestu, ale jinak Formation v režijním vedení Melindy Matouskas nabízí pestré odstíny a diverzitu obyvatelstva černošského jihu.

„Můj táta Alabam, matka Louisiana, mixni Negro s Kreolem a máš tu texaského křupana,“ deklamuje Beyoncé jednu urážku za druhou ve sloce, které je částečně o jejím rodinném původu, ale zahrnuje v sobě také dost civilizačních pohybů spojených s Velkou migrací Afroameričanů v meziválečném období.

Beyoncé popisuje skutečnosti, které si s ní bílý posluchač těžko může notovat - a pozoruhodné na tom je, že tento manifest nevychází z úst angažovaného rappera, jak to loni předvedl Kendrick Lamar, ale jde o hvězdu první velikosti. Jedná se o natolik výživné téma, že se mu v esejích věnovalo nejedno médium - a všichni oceňují Beyoncé právě za to, jak oslavuje komplexní historii, zvyky a historii černé menšiny. Aby vše bylo ještě jasnější, doprovodila Beyoncé svou novou tvorbu během přenosu ze Super Bowlu odkazy na Černé pantery.

Měl by člověk používat exotické eufemismy, nebo anatomické detaily? Mělo by to být komické, něžné, nebo šokující? A co když to bude číst vaše matka? Tři generace spisovatelů odhalují na serveru deníku The Guardian nástrahy a radost, jaké na autora číhají při psaní erotických scén.

„Zjištění, že sex může být v jednu chvíli extatický a hned v druhou zcela absurdní, literatura přináší jen zřídka,“ konstatuje tu Joe Dunthorne, autor novely Ponorka o patnáctiletém Oliveru Tateovi, který zažívá první lásku. A přemítá i nad tím, že komický efekt se jistě nemohl vyhnout ani romantickým milencům číslo jedna: Romeovi a Julii.

Zcela jiné starosti a mnohem větší zdrženlivost má Stephanie Merritt, která píše pod pseudonymem S.J. Parris historické thrillery s Giordanem Brunem coby hlavním hrdinou. Té trvalo tři romány, než svému protagonistovi z 16. století dopřála sex.

Na nejméně zmapovaném poli se pak pohybuje Američanka Arlene Heyman, která zobrazuje sex seniorů. Společnost podle ní velmi chybně opomíjí to, že vidí staré lidi jako sexuální bytosti. Sama se přitom opírá o dost příkladů, kdy si lidé nad 70 pochvalují sex nejvíce v životě. „Myslíme si ale, že by měli chtít být s vnoučaty, a ne spolu v posteli,“ dodává debutující autorka povídkové knihy Scary Old Sex.

Při dnešním poslechu to působí, jako by se Cobain pokoušel silou vůle vyrvat nějaké cizí těleso z vlastních útrob. Je to brutální a krásné. Tak popisuje Amanda Petrusich v článku pro New Yorker setkání s izolovanou vokální stopou hitu Smells Like Teen Spirit, která se v roce 2010 objevila na internetu. Má přesnou délku hitového singlu, kde do ticha čas od času vstupuje Cobainův hlas.

Petrusich tu popisuje, jak vytržení hlasu z kontextu písně nejen připomíná kulturu GIFu, ale také jak na hlubší úrovni útočí na naše podvědomé hledání smyslu ve slovech a hlasu, které je historicky dané. Hudební publicistka mimo popisuje, jak kritik obecně přeceňuje úlohu textu, místo aby se soustředil na neverbální projevy, které leckdy mohou být výmluvnější. Protože právě v hlase se ukrývají poslední zbytky lidství, které nevyženou ani postupy digitálního nahrávaní a následná postprodukce.

„Po tisíciletí se naše mozky vyvíjely tak, aby vnímaly sebemenší variace v hlasitosti a kadenci lidského hlasu. Tyto mikro-posuny mohou být leckdy ohromující a stojí za poslech. Vždyť kdo z nás nevycítil, že se chystá nějaké změna ve vztahu s přítelem nebo milencem podle sotva znatelné změny v tónu hlasu?“

Mezi květnem 1969 a prosincem 1970 se svobodná sekretářka Margret S. a její o patnáct let starší ženatý šéf Günter K. oddávali tajné milostné aféře. S úzkostnou pečlivostí si Günther vedl o celém vztahu záznamy zahrnující fotografie před i po sexu, účtenky z hotelů, lístky do kina, korespondenční výměnu i pramínky Margretiných vlasů.

Kniha zároveň pokračuje ve velmi silném trendu nalezených či zapomenutých důkazů intimity, jaký na počátku nultých let vyvolal kupříkladu magazín Found. Zájem o ztracené vzpomínky, které jako by už nikomu nenáležely, a přitom jsou to hmatatelné důkazy dávných citů, od té doby fascinují nejen umělce, ale i širší publikum.

Video:  Další kolekce posmrtných písní Jeffa Buckleyho se chystá k vydání příští měsíc a doprovází ji video k srdceryvné coververzi skladby od The Smiths I Know It’s Over. Natočila jej fotografka a hudební supervizorka u mnoha výrazných filmů Amanda Demme.

Kulturní tip: Po dvou letech se do Prahy vrací bratrská dvojice producentů Disclosure. Vystoupí v neděli 14. února v Malé sportovní hale.