Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Kde by dnes NATO zastavilo ruské tanky?

Myslet globálně, prohrát lokálně • Nadávání na Borise • Mladí Američané zradili Sanderse • Po El Niňu přijde La Niňa

Rusko představilo loni na přehlídce k 70. letům od konce druhíé světové války tank T - 14 • Autor: Wikimedia Commons/X Vitaly V. Kuzmin
Rusko představilo loni na přehlídce k 70. letům od konce druhíé světové války tank T - 14 • Autor: Wikimedia Commons/X Vitaly V. Kuzmin

Zhruba před měsícem vzbudila v médiích jistý ohlas cvičná simulace ozbrojeného konfliktu mezi jednotkami Ruska a NATO v Pobaltí. Provedl ji renomovaný americký think-tank Rand Corporation a došel k závěru, že ruské tanky by dojely do hlavních měst tří členských států NATO během tří dnů a při současné dislokaci spojeneckých jednotek by jim v tom nikdo nedokázal zabránit. “Pokud by bylo v Pobaltí rozmístěno sedm těžce vyzbrojených brigád, stal by se případný útok pro Kreml dosti nákladný na to, aby si jej pravděpodobně rozmyslel,” psalo se.

V konzervativním americkém magazínu The National Interest nyní k neradostné informaci přidal kontext americký expert na vojenské doktríny Robert Farley. Ten tvrdí, že na výsledku cvičení není nic překvapivého. NATO totiž nikdy, ani v dobách studené války, nepočítalo s tím, že by před (tehdy) sovětskými jednotkami dokázalo bránit každý kousek území spojenců.

“Titulky v novinách povahu vztahů mezi Ruskem a NATO spíše zatemnily, než vysvětlily. Krátce řečeno, odstrašující závazek NATO se nikdy netýkal porážky ruských/sovětských vojsk na hranicích Severoatlantické aliance. Místo toho NATO svůj politický závazek opíralo o hrozbu, že rozšíří jakýkoliv případný konflikt daleko mimo rámec války, kterou chtějí Sověti vést. Dnes, stejně jako v roce 1949, nabízí NATO odstrašení skrze příslib eskalace konfliktu”, píše Farley.

Autor: Wikimedia Commons
Autor: Wikimedia Commons

Jinými slovy, NATO slibuje za případný útok strašlivou celoplanetární odplatu: jednotky NATO okamžitě vyrazí proti ruským državám, jako je Kaliningrad nebo Podněstří, ruské loďstvo po celém světě se stane cílem útoku spojeneckých ponorek nebo letadel, raketové útoky zničí velkou část ruských vzdušných sil a obranných systémů. Útok na Pobaltí nebo jinou členkou zemi se Rusku ošklivě nevyplatí plošně, ale neznamená to, že první tah nebude úspěšný a pro obyvatele zdrcující.

Farley popisuje, že NATO až do konce 70. let vlastně předpokládalo, že jakýkoliv pozemní konflikt s vojsky Varšavské smlouvy na území Evropy téměř jistě prohraje. “Konvenční válečné plány hlavních sil NATO často spočívaly v podstatě doslova ve snaze dostat se ke kanálu La Manche dříve, než se tam proniknou tanky Rudé armády,“ píše expert. NATO počítalo při zpomalování ruského postupu i s nasazením taktických jaderných zbraní. Skutečné problémy měly Moskvě ale nastat jinde: “Zdrcující převaha NATO na moři a v letounech s dlouhým doletem by se ukázala být zničující pro sovětské zájmy mimo oblast Evropy, i kdyby Sověti ovládli centrální frontu.“

Teprve později, po zkušenostech z jomkipurské války, začali plánovači NATO věřit, že by vlastně mohli být schopni čelit i konvenční převaze sovětských pozemních vojsk a dodat včas posily ze Spojených států.

Popsané myšlení odráží dobu, kdy mezi Západem a východním blokem probíhal souboj dvou ideologií s globální ambicí. Dnes, kdy se na NATO coby na záruku bezpečnosti spoléhají miniaturní státečky při ruských hranicích, to dvakrát lákavě nezní.

V Británii se teď především nadává na Borise; tedy Borise Johnsona, starostu Londýna, jenž “zradil” své spojence okolo Davida Camerona a po dlouhém teatrálním lavírování přeběhl na stranu euroskeptiků. “Boris” je druhým nejvlivnějším politikem Británie a také velmi barvitou postavou, takže o vzrušení během kampaně jistě bude postaráno. Mnohé naznačily již pondělní výměny v parlamentní debatě, kdy se zklamaný Cameron do svého kolegy pouštěl opravdu s gustem.

Tady je text, kterým Johnson své rozhodnutí hájí v deníku The Telegraph. Londýnský starosta tvrdí, že stavět se proti současné podobě Evropy neznamená být proti Evropě jako takové, ale trvá na tom, že Brusel slyší pouze na rozhodné Ne. Alternativní taktikou, o níž se teď v Londýně hodně mluví a na niž také narážel Cameron v pondělí v parlamentu, je představa, že Britové v červnu v referendu odhlasují odchod z EU, a potom dorazí vítězně do Bruselu se seznamem mnohem tvrdších reformních požadavků, za jejichž splnění budou nabízet druhé referendum. Zní to naprosto nerealisticky, protiargumentem je ovšem vzpomínka na opakovaná referenda třeba v Irsku.

Zleva Ken Livingston a Boris Johnson • Autor: Profimedia.cz
Zleva Ken Livingston a Boris Johnson • Autor: Profimedia.cz

Obecnou argumentací Johnsona (který rozhodně patří mezi inteligentní politiky a má smysl ho poslouchat) je prostě ztráta suverenity, kdy země s mnohasetletou nepřerušenou demokratickou tradicí postupně ztrácí část kontroly ve prospěch nadnárodního celku, na jehož politickou reprezentaci má pramalý vliv. “Jsme svědky odcizení lidí od moci, kterou by měli držet ve svých rukou, a jsem si jistý, že právě to přispívá k pocitu odtažitosti, apatie a k rozšiřování názoru, že všichni politici jsou stejní a nemohou nic změnit - a k nástupu extrémistických stran,“ píše Johnson.

Proti Johnsonovi se argumentuje na webu The Economist. Podle něj se rozumnější část euroskeptiků mýlí ve své idealizované představě o tom, co to je vlastně suverenita. “Pro pana Johnsona a pana Gova (ministr spravedlnosti, který také vede kampaň za odchod z EU) být suverénní je něco jako být těhotný: buď v jiném stavu jste, nebo nejste. Jenže v dnešním světě je suverenita stále více relativní,” píše týdeník.

“Země, která se rozhodne, že nebude svou správu s nikým sdílet, je stejná země, která zároveň nemá kontrolu nad množstvím zplodin, jež proudí do její atmosféry, nad finanční regulací, jež ovlivňuje její ekonomiku, nad obchodními a spotřebitelskými zákony, jimiž se musí řídit její exportéři, nad čistotou vlastních pobřežních vod a nad bezpečnostními a ekonomickými krizemi, v jejichž důsledku se hluboko do domácího prostředí šíří vlny migrace, terorismu a tržní nestability.“

Britská debata bude v následujících měsících rozhodně ještě zajímavá.

Favoritka Wall Street a idol mládeže. (Clintonová se Sandersem, debata na Univerzitě v New Hampshiru) • Autor: Profimedia, New York Times
Favoritka Wall Street a idol mládeže. (Clintonová se Sandersem, debata na Univerzitě v New Hampshiru) • Autor: Profimedia, New York Times

Zatímco v Británii se věci nevyvíjejí úplně podle plánu, ve Spojených státech naopak prezidentská předvolební kampaň udělala krůček směrem k předvídatelnosti. Všeobecně se očekávalo, že po dobrých výkonech v demograficky příznivém prostředí států na severu USA se dosud překvapivě úspěšný Bernie Sanders dostane do úzkých a navrch začne získávat Hillary Clinton. To se v Nevadě potvrdilo, byť bývalá ministryně zahraničí zvítězila “pouze” o šest procent.

Důvody jsou dva. Prvním je skutečnost, že Sanderse podporují především bílí liberálové - a jak se volby posouvají do “barevnějších” států, ztrácí půdu pod nohama. V Nevadě mezi černochy úplně propadl a vše nasvědčuje tomu, že se situace bude opakovat i v dalších státech. Druhou neblahou zprávou pro senátora Sanderse je ovšem “zrada” mladých voličů. Jak známo, boj uvnitř demokratické strany je do značné míry generačním sporem: V Iowě a Nevadě volili mladí lidé do 30 let Sanderse v poměru 6:1, v New Hampshiru 5:1. Deník The Washington Post teď ale ukazuje, že sázka na mladé se nevyplácí letos o nic více než kdykoliv v minulosti - mladí lidé prostě nechodí k volbám.

Dobře to ukazují následující grafy. První srovnává zastoupení mladých lidí do 30 let v celkové populaci zmíněných států a jejich skutečné zastoupení u voleb.

Následující nabízí totéž srovnání pro voliče nad 65 let. Jak je vidět, na konečný výsledek mají starší voliči mnohem větší vliv, než by proporčně měli mít. A starší voliči většinou hlasují pro “paní Hillary”.

A tady je ještě graf znázorňující, kolik procent voličů různých věkových skupin přišlo v Americe skutečně k volbám. Komentovat netřeba.

Na závěr počasí. Letošní zima je opravdu divná a jednou z příčin je silný meteorologický jev zvaný El Niňo. Spočívá ve změně proudění v Tichém oceánu a má dalekosáhlé důsledky na počasí po celé planetě (více viz Respekt).

Vysychání jezera Las Canoas v Nikaragui • Autor: Profimedia.cz
Vysychání jezera Las Canoas v Nikaragui • Autor: Profimedia.cz

Letošní extrémně silné El Niňo už ale pomalu končí, takže počasí by se mělo během jara a léta vracet do normálu (ať už to dnes znamená cokoliv). Jak ale upozorňuje BBC, je docela dobře možné, že nás po El Niňo (tedy Jezulátku) čeká jeho sestra La Niňa, jež se projevuje přesně opačně. Vědci se na tom ještě úplně neshodnou, podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) je ovšem osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že “holčička” dorazí do konce roku.

Video: NASA  staví v Marylandu nejsilnější teleskop všech dob.

Kulturní tip:  Přežít. Nova Cinema 23.2.2016  22:15.  V pátek 13. října 1972 ztroskotalo v Andách letadlo, na jehož palubě byl Uruguayský národní rugbyový tým. Začal tak jeden z nejfantastičtějších příběhů boje o přežití.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].