Clintonová aneb Cena odvahy

Raději ztratím podporu voličů, než abych se omlouvala za něco, o čem nevěřím, že si omluvu zaslouží. Tato slova pronesla v sobotu Hillary Clintonová a za pozornost stojí ještě dříve, než se dozvíme, o čem byla konkrétně řeč. Říci „raději ztratím podporu voličů“ to se dnes nenosí už skoro nikde, natož v USA při předčasném startu prezidentské kampaně. Takže klobouk dolů i v české kotlině. A o čem je bývalá První dáma tak churchillovsky – či bushovsky? – přesvědčena? O kongresovém schvalování útoku na Irák před čtyřmi lety.

V Americe sledujeme pozoruhodnou proměnu. Až do listopadu byly kulisy ryze černobílé – jestřábové versus holubice, bushovci versus protibushovci, demokraté versus republikáni, zastánci války v Iráku versus zastánci rychlého stažení. Pak demokraté ve volbách převálcovali Kongres, získali výrazně vyšší podíl na moci – a odpovědnosti. Mění se rétorika i kulisy, a to z obou stran.

Kongres nemůže Bushovi jeho iráckou politiku vysloveně zakázat, ale může ji různými způsoby podminovat – prakticky, odříznutím peněz, či symbolicky, třeba deklarací. Ve sněmovně tato deklarace prošla v pátek, v Senátu o den později celkem těsně neprošla, nicméně již sedm republikánů hlasovalo s demokraty. A do toho přicházejí ti, kteří již myslí na listopad 2008 a Bílý dům – Hillary Clintonová, Barack Obama, John Edwards…

Být papežštější než papež? Tvrdit, že zrovna já jsem měl od počátku jasno? Tak by velela logika kampaně. A pokud tuto jasnozřivost doložit nemohu, tak se za pozdní prozření omluvit. Může snad někdo lovit voliče na to, že před pár lety hlasoval ve shodě s Georgem Busem?

Členové týmu Hillary Clintonové ji podle amerického tisku již loni tlačili k tomu, aby veřejně stáhla zpět svůj hlas z října 2002, kdy Senát autorizoval možné použití síly proti Saddámovu Iráku. Usmířila by si tak i silně protiválečné demokraty. Omluvit se, nebo neomluvit? Získat širší voličskou podporu, nebo naopak riskovat její zúžení? Tak zněla otázka pro Clintonovou, zatímco hlavní konkurent Obama má v tomto smyslu vystaráno – tehdy sice také seděl v Senátu, leč nikoliv federálním, nýbrž v horní komoře státu Illinois, daleko od rozhodování o válce a míru.

Clintonová omluvu za říjen 2002 odmítá. Až dosud si vystačila s argumentem informací: kdyby v roce 2002 věděla o iráckých zbraních to, co ví dnes, pro senátní rezoluci by nikdy nehlasovala. V sobotu přitvrdila: raději ztratí podporu voličů, než aby se omlouvala za něco, v co nevěří. „Je-li pro vás nejdůležitější zvolit někoho, kdo nehlasoval nebo říká, že to byla chyba, pak jsou tu na výběr jiní,“ sdělila demokratickému publiku ne státě New Hampshire.

Clintonová tvrdí, že tehdejší hlasování se opíralo o špatné informace, při daném stavu znalostí ale nebylo chybou a omluva ex post by byla jen trikem. Někteří lidé z jejího týmu jsou přesvědčeni, že jde o zlomový bod kampaně, ať už v tom či onom smyslu – buď obrátí demokratické voliče proti ní, nebo stranickou veřejnost přesvědčí. Výsledek spatříme až za rok při stranických nominacích, ale o cenu za odvahu riskovat si Hillary říká už teď. V českém Senátu bychom si v takové souvislosti mohli připomenout Jaromíra Štětinu.