V područí prezidenta

Formování nové, „prezidentské“ vlády Jiřího Rusnoka oživilo debaty, jež zaznívaly už před přímou volbou prezidenta v lednu 2013 – zda v České republice potichu nevzniká prezidentský systém. Inspirací pro tyto diskuse je někdy příběh generála de Gaulla, který před lety ve Francii vychýlil mocenské váhy na stranu prezidenta.¨

Přerod z parlamentního na poloprezidentský systém v bouřlivém roce 1958 byl však dramatickým, vskutku „francouzským“ příběhem. Vycházel především z napjaté bezpečnostní situace a hrozby občanské války, v níž klíčovou roli hrály Alžírsko, nebezpečí vojenského převratu a autoritářská osobnost samotného de Gaulla.

Na konci roku 1957 si nejbližší přátelé v té době už sedmašedesátiletého Charlese de Gaulla, bývalého vůdce Svobodných Francouzů a zachránce Francie během druhé světové války, všimli jeho zvláštního rozpoložení. Na jednu stranu viditelně zestárl a jako by se bál, že jeho kariéra je již u konce. Na druhou stranu nijak neochabla jeho ctižádost a vůle k moci.

Ve svém sídle v Colombey-les-Deux-Églises, jakémsi neformálním mocenském centru, tehdy, už deset let po svém odchodu z politiky (stáhl se kvůli nesouhlasu s příliš silným postavením parlamentu v poválečném uspořádání země), čekal na příležitost. A ta přišla hned následující rok.

Čtrnáct let, jež v roce 1958 uplynuly od osvobození Francie, nebylo klidnou etapou rekonstrukce a prosperity. Válkou rozvrácená země s obtížemi (a díky americké hospodářské pomoci) odvrátila nebezpečí katastrofálních sociálních bouří a nevratné sovětizace. Vyšachovala mimořádně silnou komunistickou stranu z podílu na moci.

Čtvrtá republika (1946–1958) stála sice také u zrodu důležitých evropských struktur a začlenila se pod americký obranný deštník v rámci NATO - ovšem ekonomicky, vojensky i psychologicky „krvácela“ především kvůli svým koloniím.