Sklizeň vody

Někdy v 7. století před naším letopočtem podlehly kmeny na území dnešního Jemenu a na jihu Arabského poloostrova tlaku suššího období, které trvalo několik století, a vydaly se po starých karavanních cestách na sever až do oblasti dnešního Jordánska.

Prošly Vyprahlou Arábií a usídlily se v Arábii Kamenité mezi dnešní Negevskou pouští v propadlině Mrtvého moře a městem Petrou. Založily zde důležité obchodní království, které známe jako nabatejskou říši. Ze své vlasti, později nazvané Arabia Felix, Šťastná Arábie, si přinášely znalost obchodu a důmyslných závlahových systémů. Český spisovatel Alois Musil si koncem 19. století všiml, že jeden z nejpropracovanějších systémů vodního hospodářství nalezneme právě ve městě Petra, hlavním obchodním a poutním centru Nabatejců (nedávno bylo zařazeno mezi divy světa). Musil se domníval, že pouštní prostředí vtisklo nomádským kmenům touhu po silné a celistvé jednoduchosti, která se dávno před křesťanstvím či islámem projevovala nějakou formou monoteismu.

Bůh je krychle
Jako by beduínům stačil jeden stan, jedna miska a jeden Bůh. Měli zakázáno pít alkohol a sázet stromy. První zákaz pravděpodobně přešel do Koránu. Druhý nebyl vyvolán nenávistí vůči stromům, ale obavou beduínů, že se usadí a začnou hromadit bohatství a rozkoše. Z toho pak pramení rozbroje a ztráta kmenové celistvosti.

Jedním z rysů původní nabatejské kultury je totiž neustálá snaha po zjednodušování, po odkládání zbytečných věcí. Dokonce i nejvyššího Boha si představovali jako krychli a vytesávali mu ze skal jednoduché hranoly podobné Kaabě v Mekce. (Ostatně i slovo Kaaba má stejný slovní základ jako „cube“, tedy krychle.) Nezobrazovali Boha jako postavu podobnou člověku či zvířeti, neboť k lidem nesestupoval v lidské podobě, ale spíš jako sen přicházející z nějaké nepopsatelné oblasti ducha.

Zdá se, že část této přísnosti ovlivnila židovské sekty blízké esejcům, které sídlily mezi nedalekým Jerichem a Kumránem a přispěly k formování raného křesťanství. Odkaz Nabatejců tak představuje možná jedinou společnou pouštní stopu, která vede k judaismu, křesťanství a nejvíc ze všeho k islámu. Až třeba jednou na Blízkém východě načas zavládne mír, o Nabatejcích možná uslyšíme jako o společných kořenech dnes nesmiřitelných náboženství. Zatím se musíme spokojit s jejich praktickým dědictvím – vodním hospodářstvím, které zdědili pouštní Arabové, ale i Židé budující své osady na již dříve osídlených místech, kde se ve svých kibucech naučili obnovovat místní závlahové systémy.

Jejich technice s pravěkými základy je dnes věnována velká pozornost. Říká se jí sklizeň vody (water harvesting). Nabatejci zachycovali vodu na svazích ještě předtím, než steče do údolí. Proč nás to dnes zajímá? Populace roste, města se zvětšují a zásobníky podzemních vod se rychle vyčerpávají. Je třeba hledat jiné zdroje, a tak obyčejná srážková voda opět přichází ke slovu. Je i s dopravou na místo určení úplně zadarmo.

Celý článek najdete v Respektu 23/2010