Napravený divoch z Východu Novak Djoković

Vypadalo to beznadějně, ale Novak Djoković se za tím míčem rozběhl jako o život, vyškrábl ho raketou těsně nad zemí a poslal obloukem nad hlavu Rafaela Nadala, který pádil zpátky k základní čáře. Když se mu povedlo v poslední chvíli míč odstřelit na druhou stranu kurtu, Djoković mu vysoustružil kraťas. Nadal ho tak tak stihl, jenže po krátkém souboji na síti, který se podobal šermu dvou gladiátorů, ho Djoković obhodil téměř něžným volejem. O hodinu později už Djoković zvedal nad hlavu pohár Turnaje mistrů se šekem na téměř dva miliony dolarů v kapse a Nadal uznal, že jeho soupeř byl „o třídu lepší“.

Stalo se to minulé pondělí a vítězný Djoković hned prohlásil, že už se těší na český tým ve finále Davis Cupu v Bělehradě. Bez ohledu na výsledek zápasu a Djokovićovu roli v něm (o vítězi se rozhodne tento víkend), lze životní příběh slavného Srba číst nejen jako zrod tenisového virtuosa drtícího soupeře, ale také jako ukázku „měkké síly“ západní tenisové kultury, jež zcivilizovala divocha z Východu.

Je mnoho sportů, kde muž bojuje proti muži (ženy prominou), ale tenis se stal díky své odtažité eleganci dokonalou rituální náhražkou soubojů, jež lidskou civilizaci provázely v mnoha krvavých podobách. „Ocitnete se v aréně jako gladiátor, davy vám aplaudují a vy úpíte při úderech, cítíte se jako zvíře, jež bojuje o život,“ řekl jednou Djoković, pověstný právě svou bojovností.

„Když se ocitne v defenzivě, dokáže z ní vyklouznout a získat bod jediným útočným úderem. To je tenisová evoluce,“ řekl o něm Andre Agassi.

Ale tenis byl dlouho také výsadou bohatého měšťanstva Západu, jež této hře vštípilo společenská pravidla, aby se jimi vymezilo vůči nižším třídám a jiným kulturám. Globalizace sice posléze otevřela prostor všem talentům bez ohledu na jejich společenský původ a barvu pleti, svět tenisu však nadále lpí na starých pořádcích. Djokovićovi, který v roce 2008 poprvé porazil tehdejšího tenisového krále Rogera Federera a vydal se na cestu k trůnu, trvalo nějakou dobu, než to pochopil. Jakkoli působil na tenisovém kurtu elegantně, mimo něj to byl proletář, nad jehož nejapným humorem a výroky zvedal tenisový svět obočí. Smířil se s ním až poté, co Djoković přijal jeho vkus a ze srbského šprýmaře a nacionalisty se proměnil ve zdvořilého světoběžníka a džentlmena.

(…)

Djoković nemá slabinu – pokud ho ovšem nezradí hlava nebo tělo. A tělo ho zradilo. V roce 2010 na Australian Open v horku téměř zkolaboval a nemohl dýchat. Lékaři ho začali léčit na astma, jenže bez úspěchu. Zdálo se, že Djoković narazil na své fyzické limity, které mu nedovolí vklínit se mezi tenisovou dvojici nejlepších – Federera a Nadala. Přesto se o rok později stal světovou jedničkou. Kdo stojí za tímto obratem?