Lekce ekologického punku
Skupina biologů chce do české přírody vrátit divoké koně, zubry a pratury, nechat je volně žít a vytvořit naše vlastní středoevropské Serengeti.
Letos na jaře krátce po poledni zastavila na prašné cestě nedaleko Amsterodamu bílá dodávka. Na obloze toho dne visela ocelová mračna a do písečných dun se opíral ledový oceánský vítr. Z auta začala narychlo vystupovat skupina, v níž byli kromě několika Nizozemců a jedné španělské stážistky také dva vědci z Českých Budějovic (doprovázení Respektem). Lidé neskrývali vzrušení a měli k němu důvod. Zhruba sto metrů od nich postávala mezi zprohýbanými pahýly stromů asi desítka chlupatých kolosů s nepřehlédnutelnými rohy. Tady na pobřeží Atlantického oceánu zvířata vypadala jako stvoření z jiných časů.
Volně žijící zubry by v národním parku Zuid-Kennemerland nezasvěcený Středoevropan nehledal. Místo ničím nepřipomíná hvozdy Bělověžského pralesa na polsko-běloruském pomezí, s nimiž si tyto býložravce obvykle spojujeme. Nad hlavou tu občas duní letadla z nedalekého amsterodamského letiště, a když se vyšplháte na vrcholky dun, spatříte mrakodrapy Haarlemu. Pozemky vlastní z větší části nizozemská vodárenská společnost, po jejich hranici projíždí vlak a po cestách parku poklusávají rekreační běžci a projíždějí se cyklisté. Mezi tím vším se volně pasou polští poníci, skotské krávy a poletují hejna ptáků. Zubři by tady ještě nedávno překvapili i samotné Nizozemce, ti si ale na podobná překvapení pomalu začínají zvykat.


Miloslav Jirků a Martin Šálek, biologové z Akademie věd ČR, sem přijeli na zkušenou. Zuid-Kennemerland je totiž jedním z míst, v nichž Nizozemci již více než tři desetiletí nabourávají běžné představy o tom, jakým způsobem je možné zacházet s divokou přírodou. Nizozemsko je ploché a dokonale zkultivované. Jestliže jinde na světě ještě existují místa, kde stojí za to bránit zachovalou přírodu před zničením, v Nizozemsku téměř nemá smysl o původní krajině ani mluvit. Část země je ve skutečnosti umělý výtvor vyvzdorovaný stavbou hrází z mořského dna. Žije se tu v prostředí, které vytvořil člověk, udržuje ho člověk a učí se přitom souznít s rytmem přírodních sil tak, aby ho jednoho dne znovu nezalily vlny oceánu.
Zdálo by se tedy, že Nizozemci nebudou průkopníky nových ekologických trendů, ale opak je pravdou. Paradoxně právě tady se prosadila myšlenka, jíž se někdy říká „zdivočování“ nebo také běžně původním anglickým názvem „rewilding“. Sami Nizozemci projekty, jako je Zuid-Kennemerland, někdy nazývají „novou přírodou“ a název říká vše. Jedná se o pokus vytvořit znovu fungující ekosystém na místě, kde byl původní poškozen, zničen nebo nikdy neexistoval.
Biologové zhruba vědí, jaké součásti koloběh života potřebuje, aby fungoval správně, protože ale mnohé původní druhy zvířat již dávno nejsou k dispozici, svezou na místo jejich „náhražky“ odjinud v naději, že do sebe kolečka nakonec dobře zapadnou. Funguje to někdy lépe a jindy hůře, celý koncept se ze všeho nejvíce podobá pomalému učení, jak přírodní ekosystémy opravdu fungují. A občas při tom Nizozemci dojdou k závěrům, které stavějí představy o původní evropské přírodě před příchodem člověka na hlavu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].