Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Vašim perem

Jaký jste to zvolil způsob cestování?

Když klient platí, je klientem, ale nedej, bože, když se něco stane, pak se stává přítěží, které je třeba se rychle zbavit.

Před odjezdem na dovolenou jsem se nechal pojistit u jedné z nejdražších společností s mylnou nadějí, že když si zaplatím drahé cestovní pojištění, budou i služby nadstandardní. Cena pojištění - 900 Kč na 20 dní (běžně se cena pohybuje okolo 400–500 Kč).

Společnost, u které jsem se pojistil, je Allianz pod patronací asistenční služby Elvia.

Dovolená měla být pěší cestování po Pyrenejích s batohem na zádech. Tímto způsobem tráví dovolenou spousty mladých lidí a já na něm neshledával nic nestandardního.

Po několika dnech jsem si vymkl kloub a potrhal vazy v kotníku, tudíž jsem se stal nepohyblivým.

Malér se stal v neděli 13.srpna večer. Měl jsem štěstí v neštěstí a potkal jsem skupinku Španělů, kteří mi pomohli dostat se až do kempu. V pondělí ráno jsem se dobelhal k telefonu a zavolal si taxi do nejbližšího městečka Areu, kde jsem se měl večer setkat s přáteli. Dohodli jsme se, že od této chvíle se už o mě postará pojišťovna, a rozloučili se. Španělé mě vzali k nejbližšímu doktorovi do Llavorsí.

Doktor se podíval na nohu, řekl, že s tím nemůže nic udělat a poslal mě do nemocnice ve městě Tremp. Tam mě ošetřili a kolem jedenácté večer poslali zpět do čekárny s tím, že víc pro mě udělat nemohou, protože jim pojišťovna proplácí pouze 200 Euro (byl jsem pojištěn na 200 tis. Kč).

Volal jsem tedy do pojišťovny. Co se mnou bude? Vysvětlil jsem zaměstnanci pojišťovny svou situaci: Měl jsem nohu zabandážovanou, u sebe dvacetikilový batoh, to vše uprostřed noci v cizím městě a finanční hotovost 100 Euro (v horách opravdu moc peněz nepotřebujete). Pojišťovák vyžadoval lékařskou zprávu s tím, že nemocnice ji neposlala a že bez ní nic dělat nebudou. Po dohadování mi zařídili odvoz taxíkem zpět do městečka Areu a dohodli jsme se, že mi zavolají ráno.

Taxi přijelo až po hodině a půl. Řidič měl u sebe faxové číslo, na které odeslal moji lékařskou zprávu a odvezl mě do Arey.

Přijeli jsme v půl třetí v noci do kempu. Od jeho majitele jsem se dozvěděl, že moji přátelé tam sice dorazili, ale po zjištění ceny ubytování zase odešli. Přespal jsem tedy na parkovišti vedle popelnic. Nemohl jsem si dovolit utrácet peníze, neboť jsem nevěděl, jak dlouho budu muset ve Španělsku zůstat (jak prozíravé).

Druhý den ráno začalo pršet, a tak jsem se za pomoci nějakých lidí dostal pod střechu místního obchodu a čekal na telefon od pojišťovny. Kolem deváté hodiny ranní jsem už nevydržel a šel sám volat pojišťovnu, co se mnou bude. Tam mě požádali o telefonní číslo (to už měli) s tím, že mi zavolají zpátky.

Čekal jsem tedy dál, co se bude dít. Po další hodině jsem opět volal a stejná situace. To vše se opakovalo celkem čtyřikrát.

Až když jsem pohrozil, že si budu stěžovat, zavolali mi nazpět. Opět jsem musel vysvětlovat svoji situaci (nepohyblivost, malá finanční hotovost, bez možnosti ubytování). Zaměstnanec pojišťovny mi do telefonu suše oznámil, že je to můj problém:

Jaký jsem si to prý zvolil způsob cestování?

Bez lékařské zprávy nebudou dělat nic. Po sdělení, že už večer předchozího dne byla zpráva odeslána faxem, mi odpověděl, že jim nic nepřišlo a že to, jak jim zprávu odeslat si musím zařídit sám (městečko Areu nemá ani internet).

V místním hotelu měli naštěstí fax, fungoval ale až od 17 hod. Odeslal jsem tedy znovu zprávu a čekal, co se bude dít. Večer mi opět zavolal zaměstnanec pojišťovny a oznámil mi, že můj vymknutý kotník není zranění, které by vyžadovalo převoz.

Nemohu sice chodit, ale je to prý můj problém:

Jaký jsem si to zvolil způsob cestování?

Na moji námitku, že jsem si zaplatil pojišťovnu proto, aby se o mě v případě nesnází postarala, odpověď už ale neměl. Nakonec mi řekl, že se alespoň pokusí mi přebookovat letenku na nejbližší odlet a na 95 % zajistí transport z Arey do Barcelony.

Druhý den ráno mi pracovník pojišťovny telefonicky sdělil datum přebookované letenky spolu s tím, že moje zranění není natolik závažné, abych se nedokázal do Barcelony přepravit sám. A opět stejná písnička: Je můj problém, jaký jsem si zvolil způsob cestování (po jedné noze se dá skákat).

Jak to tedy je s českým pojišťovnictvím? Když klient platí, je klientem, ale nedej, bože, když se něco stane, pak se stává přítěží, které je třeba se rychle zbavit. V teple kanceláře se lehce rozhoduje o osudu lidí. Nebýt ochoty místních obyvatel, nevím, jak bych dopadl.

Asi bych měl podle představ pojišťovny o dovolené jen ležet na pláži a smažit se na sluníčku.

To je celý příběh malého českého člověka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].