Mezi světy
Je to moje interpretace Japonska, ne jeho propagace, říká o svých knihách Anna Cima
Často bývá označována za zprostředkovatelku, která Japonsko přibližuje českému čtenáři. Autorka dvou úspěšných románů Anna Cima však toto zařazení odmítá, přestože se v realitě i ve své tvorbě pohybuje na hranici obou kultur a zemí – a hrdě přiznává, že psaní a Japonsko jsou dvě její největší vášně. „Místa, o kterých píšu, se sice nacházejí v Japonsku, ale nejde o doslovné Japonsko, jaké známe. Je mou vlastní interpretací – fikční vizí světa, do které částečně promítám svou zkušenost,“ popisuje přes Skype na vzdálenost 9000 kilometrů a osmihodinový časový rozdíl. V Praze den začíná, v Tokiu, kde teď žije a studuje, se pomalu přehupuje ke konci.
„Když vyšel můj první román Probudím se na Šibuji, hodně se o tom mluvilo. Ale o to mi nikdy nešlo, zkrátka jsem psala o tom, co mě zajímalo a bavilo,“ doplňuje jednatřicetiletá spisovatelka na téma zprostředkovatelství, nebo dokonce „využívání“ exotické země, která se v Česku těší oblibě. Najít tu můžeme spíš paralely s její životní cestou. Zatímco protagonistka nadšeně přijatého debutu, studentka japanologie, o Tokiu teprve sní, pro postavy druhého, loni vydaného románu Vzpomínky na úhoře (obě knihy vydala Paseka) už je Japonsko domovem, a jednou z nich je mladá žena japonsko-českého původu. I v druhé knize Cima přechází mezi žánry, používá fantaskní prvky a erudovaně zachází s japonskými reáliemi. Zároveň pokročila dál nejen rozsahem.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
