Hloučky studentů postávají ve čtvrtek ráno jako obvykle před Fakultou sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity. Povídají si, smějí se či pokuřují cigarety před první přednáškou. Že je něco jinak, naznačuje jen žluto-modrá vlajka zavěšená na průčelí budovy, hned vedle té zelené, fakultní.
Za vchodem, v prosvětleném atriu v poklidu posedávají také u stolků, ale je tu neobvyklé ticho. Letmý pohled na obrazovky jejich laptopů a telefonů naznačuje, že nestudují zápisky, ale projíždějí sociální sítě a zpravodajské servery. Mají až nepřítomné výrazy, ale těžko říct, jestli je to spíš ospalostí, nebo tím, že nemohou uvěřit, že 400 kilometrů od českých hranic právě začíná válka. Slunečné čtvrteční ráno rychle nabírá hrůzné podoby.
Sedí zde také Stanislav Klát, student politologie a mediálních studií. I když na první pohled je v klidu a občas se nesměle pousměje, když promluví, jeho nálada vyvře na povrch. „Mísí se ve mně spousta pocitů. Bezmoc, beznaděj. Mezi mými vrstevníky nikdo nevěřil, že se tohle skutečně může stát,“ říká a zmiňuje paralely s Mnichovem 1938.
„Máme strach z něčeho neznámého a nečekaného.“
Z generace, která nezažila na vlastní kůži Sovětský svaz a už vůbec ne srpen 1968, je cítit zmatení a nevěřícnost. Mnozí se vyrovnávají se situací opatrným smíchem, ale v univerzitních kuloárech je doplňují lidé, kteří mají přelomové okamžiky evropské historie v živé paměti či je znají z bezprostředního vyprávění.
Je mezi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
