Americký filozof, básník a mystik přírody Henry David Thoreau ve svém Deníku píše, že „zvuk je bublina na povrchu ticha, která hned praskne“. A podobně jako půda se podle něj i ticho vyznačuje různou hloubkou a úrodností. Francouzský historik Alain Corbin ve svých nedávno česky vydaných Dějinách ticha rozebírá různé autory od zmíněného Thoreaua po francouzského nobelistu Patricka Modiana, přinejmenším jeden výzkumník ticha ovšem zůstal stranou. Je jím americký spisovatel Don DeLillo, jehož stručnou prózu Ticho v překladu Aleny Dvořákové právě vydalo nakladatelství Argo.
DeLillo je žijící klasik, ale v Česku neměl štěstí na nakladatele. I kvůli tomu zde jeho jméno nezdomácnělo tak jako třeba to Cormaca McCarthyho, jeho generačního vrstevníka. Osm DeLillových románů v češtině vydalo pět nakladatelů a například Bílý šum, dílo, kterým se DeLillo proslavil, má pověst snad nejhoršího porevolučního překladu z angličtiny vůbec. DeLillovi se tak ulevilo, až když se po Votobii, BB artu, ale i Odeonu, který zanedbal redakci Cosmopolis, dostal do edice angloamerických autorů (AAA) v Argu. Ta před sedmi lety přinesla DeLillovy vynikající povídky Anděl Esmeralda, nyní vychází Ticho a příští rok se nového překladu dočká i Bílý šum, který se, mimochodem, v lednu objeví také jako film na Netflixu.
Plíživé hrozby
Ticho je dosud poslední, a možná vůbec poslední autorovou prózou. Mluvit o próze je v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
