Kam že ten svět spěje? Možná se něco dá vyčíst z prapodivného příběhu scénáře RCP 8.5.
Aby mohli spočítat, jak se změní klima, museli by vědci nejprve vědět, kolik znečištění ještě napumpujeme do ovzduší. Protože věštírny už z našeho akademického světa ponejvíce vymizely, klimatologové používají racionálnější náhražku: něco jako podmíněné hypotézy. Promyslí několik směrů, jimiž by se světová ekonomika mohla pohybovat, a ke každé eventualitě spočítají přibližné exhalace. A ježto systematičtí badatelé mají rádi pořádek, dali hlavy dohromady a sestavili sadu čtyř ukázkových scénářů, které pak svorně začaly používat všechny výzkumné týmy. Nejpesimističtější se jmenoval RCP 8.5.
Předpokládal, že do konce století budeme spalovat pětkrát více uhlí. Před patnácti lety to byla patrně nejhorší, ale pořád reálná možnost. Čínská spotřeba v prvním desetiletí po roce 2000 rostla o devět procent ročně. Američané i Evropané plánovali desítky nových uhelných elektráren. Když klimatologové vložili scénář do svých matematických supermodelů, vyšlo jim, že by celosvětové teplotní průměry stouply o čtyři až pět stupňů proti dobám před průmyslovou revolucí. Jenže zhruba předloni se někteří výzkumníci začali škrábat na hlavě: Kolegové, poslyšte, tohle přece již není pesimistický, nýbrž prakticky nemožný scénář.
S fosilní energetikou se totiž podařilo šlápnout na brzdu dostatečně, abychom nejhorší zatáčku vybrali. RCP 8.5 už je historický exponát. Pořád to může dopadnout špatně, ale nikoli…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
