Jak se na město snesl podzim, na mě se snesl splín. Toto je poslední podzim, kdy budu studentkou. Ráno se probouzím ve svém pokoji na maloměstě a nevím, kde se za další půlrok budu probouzet, natož kde budu pracovat. Když procházím dopoledne ulicemi České Třebové, odkud pocházím, venku jsou jen matky s kočárky a důchodci. Občas někdo hodí očko na můj outfit, který do našeho koloritu někdy nezapadá.
Jsem tu takový mimozemšťan. Většina mých vrstevníků a kamarádů je pryč. Jsou rozesetí po celé republice. Ti, co tu zůstali, často bojují o přežití kombinací několika prací naráz nebo dojíždějí do většího města. I já budu muset s velkou pravděpodobností odejít, ale nechce se mi. Prodlužuju studium, do školy tak nemusím docházet.
A mezitím? Mezitím se snažím přispět komunitě lidí, kteří tvoří moje maloměsto. Píšu pro místní magazín Koridor, jsem aktivní v Junáku a taky pracuji na dálku pro spolek Fakescape. Dopoledne dojdu pěšky do jedné z mála kaváren, co tu máme. Když jí Lukáš Hejlík psal hodnocení, napsal něco ve smyslu: „Konečně mohu nějaký podnik v České Třebové doporučit.“ A tak tu popíjím flat white a s notebookem před sebou přemýšlím, kam se všichni poděli.
Je září. Jako vedoucí v Junáku mi opět odchází další generace skautek na vysokou a já vím, že zpátky se vrátí málokterá. A pokud se vrátí, s velkou pravděpodobností nebude dělat v oboru, který vystudovala. Na základní škole jsme s kamarádem snili o tom, jak budeme žít v Praze. On už tam je několik let. Jako queer člověku mu je tam líp. Ostatně jako spoustě dalších, které znám. Proto tu ještě přežívá větší homofobie než jinde. Queer tu prostě nejsou vidět, a pokud ano, nekřičí to moc do světa. Občas si říkám, díkybohu za mladší generaci, která je více otevřená a jako queer více vidět. Ale taky si troufám tvrdit, že často trpí.
Pokud jako mladý člověk máte chuť o víkendu si zajít ve Třebové popít nebo do kina, naskýtá se vám smutný obraz společenského života na maloměstě. Jeden až dva důstojné bary, kino, které promítá dva dny v týdnu. Pokud byste si chtěli v neděli zajít na kávu, můžete jít jen do jedné kavárny, a to ne zdaleka do nejlepší. O kulturní program se zde stará klub Modrý trpaslík. Diskotéku letos otevřeli po několika letech. Město se sice snaží, ale svým programem kultury na mladé necílí. Ve Třebové je zhruba pět velkých kulturních akcí za rok, z čehož některé zvou stejné interprety už dvacet let. Chtěli byste na koncert mladého interpreta? Zajeďte si do vedlejších měst. Že nemáte auto nebo chcete pít? Nezájem. Pokud je vám osmnáct a chcete uspořádat maturitní ples, máte zde jeden sál, který má omezenou kapacitu.
Ale nechci městu křivdit. Občas proběhnou změny, které jsou pozitivní. Nový festival Dozvuky léta, popelnice na bioodpad nebo třeba participativní rozpočet. Bohužel se obávám, že pro naši generaci je příliš pozdě.
Když odpoledne dokončím práci a vracím se z kavárny domů, dívám se kolem a rytmus maloměsta se proměnil. Studenti jdou ze školy, lidé se vracejí z práce. S některými se znám celý život. Zdravím je. Možná právě tato familiárnost znesnadňuje nám mladým být zde více individualisty. U dveří domu mi to dochází. Mám dvě možnosti. Buď zůstanu tady a rozloučím se s dobrým platem a zajímavými možnostmi, nebo odejdu a rozloučím se s lidmi a jejich příběhy, které znám odnepaměti. Kdo zůstane, když všichni odejdeme pryč?
Autorka je studentkou mediálních studií a bohemistiky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
