Pátek 23. září 2022, to může znamenat jenom dvě věci – podzimní rovnodennost a volby do městského zastupitelstva a Senátu. A vzhledem k tomu, že plánuju maturovat ze zeměpisu a společenských věd, měla by mě zajímat obě témata. Do školy přicházím kolem 6.50, spolužačka za mnou v lavici se dívá na volební lístky. Sice bych si měla ještě zopakovat obíhání Země kolem Slunce do dnešní písemky, ale místo toho se spolužačky ptám, jestli už ví, komu to tam hodí. Komunálky už má jasný, rodiče jí poradili. Žlutých senátních lístků si nevšímá, tak se ji rozhodnu namotivovat. Nevím, jestli jsem dobře udělala. Vybírá si asi takhle: „Tahle má divný jméno, ta měla ve stánku hnusný kafe, tohle je nějaký divný polský jméno. No tak tohle. Třeba.“
Po dvou hodinách zeměpisu mě čekají společenské vědy. Dneska mám prezentaci o volbách. Kamarádka mě přemlouvá, ať si jdu už sednout před tabuli a začnu prezentaci promítat, nechce být zkoušená z filozofie. Já ale zůstávám na místě a čtu si zápisky. Přijde učitelka do třídy, otevírá notýsek a krabičku, ze které vytahuje náhodné číslo. Nevím, jestli náhody existují, nebo ne. Vylosovala ale zrovna tu kamarádku. Ta mě o přestávce zabije. V prezentaci se snažím vysvětlit, jak se zorientovat v systému voleb a proč vůbec k volbám jít – vysvětluji jim, že volby můžou mít dopad třeba na rekonstrukci místního bazénu nebo na to, jak bude město zacházet s parkováním. Zdá se, že se mi to povedlo. Někteří mi děkují, konečně to prý pochopili. Následuje matika, hodinová pauza a literární seminář. V literatuře moc s učitelkou nemluvíme, protože neznáme na její otázky odpovědi – ona si ale myslí, že se s ní bavit nechceme. Uzavíráme sázky, kdy jí dojde, že nic neumíme.
O půl druhé zvonek zvoní, škola končí a my běžíme na oběd, abychom se vyhnuli frontě. Stejně musím několik minut stát. V třídním chatu řešíme stužkovací večírek – to taky patří mezi starosti maturanta. Vymýšlíme téma, motto na stužky, místo, pozvánky. Po obědě jdu na místní ZUŠ, kde mám hodinu výtvarky. Venku je hezky, a tak jdeme kreslit ven. S kamarádkou propovídáme dvě hodiny a opět dojde na téma voleb. Neví, koho volit. Jak to taky máme vědět, říkám si. Teoreticky víme, jak volby fungují, ale jak poznat „správnou“ stranu, nám ve škole zapomněli říct.
Po výtvarce jedu autobusem domů a pak hurá do knihovny, kde je u nás na vesnici volební místnost. Tak na tenhle moment jsem se těšila dlouho. S hrdostí vytahuju občanku. „Obálku do Senátu chcete taky?“ ptá se mě členka volební komise. Proč bych nechtěla? Zacházím za plentu, fotím si obálky – možná fotku použiju na Instagram – a pak vítězoslavně házím své hlasy do volební urny. Tak, a mám to za sebou. Při odchodu si vybavím hodně starou vzpomínku, když mi bylo asi sedm let a byla jsem u voleb s taťkou. Za plentu mě s ním tehdy nepustili, ale i tak to byl pro mě zážitek na celý život. Možná už tehdy rodiče zaseli pomyslné semínko aktivního voliče. Doma se mě bratr ptá, jaké to bylo poprvé volit. Až moc jednoduché.
Autorka je studentka gymnázia.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
