Před dvěma lety Giorgia Meloni vyčítala levicovým politikům, že „lížou nohy Němcům a Francouzům“ v Evropské unii. Tedy ve spolku, který – jak řekla při jiné příležitosti – vedou „nihilistické globální elity poháněné mezinárodním finančním kapitálem“. Jednodušším slovníkem příští italská premiérka své principy vyjádřila počátkem letošního léta v projevu ke španělské nacionalistické straně Vox: „Ano přirozené rodině. Ne LGBT lobbistům. Ano sexuální identitě. Ne ideologii genderu. Ne masové imigraci. Ano práci pro naše krajany. Ne byrokratům z Bruselu.“ Názory a politické instinkty Giorgie Meloni vyrůstají z neofašistického hnutí, ke kterému se přidala v devadesátých letech a o jehož tehdejším mládežnickém křídle mluví jako o své „druhé rodině“.
Současně však Meloni během letní předvolební kampaně mluvila stále umírněnějším tónem. Opakovala, že fašisty a Mussoliniho nechala její strana dávno za sebou. Ubezpečovala, že pro demokracii a stabilitu v Itálii a Evropě nepředstavuje žádnou hrozbu. V předvolebním programu se hlásila k evropské integraci i k sankcím proti putinovskému Rusku.
Čemu teď věřit? Jaká bude tvář třetí největší země EU a eurozóny pod vládou první premiérky z vyhraněně radikálního tábora?
Rozjeté ferrari
Návrat nacionalistů do německého Spolkového sněmu. Vláda rakouských národovců nad tamními ministerstvy vnitra a zahraničí. Posilování populistů ve Švédsku, Finsku, Nizozemsku… Zpráv o úspěších radikální pravice v západní Evropě bylo v minulých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
