Billy O’Callaghan (1974) patří k mladší generaci irských prozaiků, avšak na rozdíl od nich se nehlásí k žádné avantgardě. Píše v tradici smutných, ale zároveň „hezkých“ příběhů tak, jak ji před půlstoletím inicioval William Trevor a ze současných autorů dobrousil Colm Tóibín. Platí to o jeho románu Náš Coney Island, subtilním brooklynském příběhu dvou „věčných“ milenců, který autorovi zajistil post „irského objevu“ a řadu překladů; česky vyšel loni. A stejně tak o nedávno uvedeném Doživotí, jež se na ostrovech objevilo přesně před rokem.
O’Callaghan pochází z pracující třídy a nemá vyšší vzdělání. Talent povídkáře a romanopisce opírá o umění naslouchat – a tady hltal příběhy z babiččina mládí. Ty ho pak dovedly k zájmu o rodinnou historii, načež s pomocí sestry shromáždil osudy dalších dvou předešlých generací. Na jejich základě potom vznikla „slupka fikce překrývající značné množství faktů a pravdy“ – sága sestávající ze tří sekcí podaných v ich-formě babičkou Nellie, pradědečkem Jerem a prababičkou Nancy. Rodinná kronika mapuje jak vztahy, tak tlaky okolí. Točí se kolem tíživé chudoby a každodenního boje o přežití a její základní tón je tak v zásadě pochmurný, ale nabízí i poetické momenty a probleskuje jí pocit naděje pramenící z toho, že vše je propojeno: v nastupujícím pokolení se odráží nejen fyzické i povahové rysy, ale i minulé utrpení, zároveň se skrze ně stáváme tím, kým jsme.
Jak autor přesvědčivě a empaticky ukazuje, v pasti bídy se od dob…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
