Váchalovy pozdní životní moudrosti
Řepařka byla brigádnice, kterou v roce 1961 Josef Váchal potkal v Jičíně, kde s ní flirtoval na základě četby Stendhalových Italských kronik. Gagarín byl kosmonaut, jemuž se v roce první cesty do vesmíru ve stejném městě vysmívala mládež zvoláním: „My nechceme margarín, ať ho žere Gagarín.“ Zdánlivě mezi sebou obě postavy nemají spojitost, ale to pro Váchala (1884–1969) nebylo překážkou. Jak ukazuje sedm dosud nepublikovaných sáhodlouhých dopisů jeho příteli a jedinému grafickému žákovi Josefu Hodkovi, nejslavnější český dřevorytec a celoživotní grafoman měl i v pozdní fázi života schopnost zkombinovat cokoli a vytěžit z toho životní moudrost. Houdkovi je posílal pro pobavení i jistou formu obživy: na statku ve Studeňanech u Jičína po krádeži polí místním JZD živořil a Hodek mu za dopisy posílal finanční či proviantovou výpomoc. Autor obsah listů v jednom procentuálně rozděluje na „2 procenta akutností, 10 procent oplzlin, 25 procent blbostí a tak dále“. A to poslední je podstatné: obsahuje nezaměnitelný mix údajů z vysoké i brakové literatury, situačních gagů a vlastních úvah, jež se logicky hodně točí kolem blížícího se konce. Budiž Hodek blahořečen za to, že si všechny dopisy schoval (kratší už vyšly pod názvem Až do hrobu tmavýho).
Jan H. Vitvar
Josef Váchal: Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!
Kodudek a Památník národního písemnictví, 404…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
