Česká konopná mise  

Půlroční české předsednictví v Radě Evropské unie je ve své třetině. Zatím až na detaily (třeba neúspěšný pokus o vyslovení nedůvěry vládě Petra Fialy) probíhá přesně tak, jak si jej vysnili znalci unijních poměrů. Tedy že není třeba přicházet s revolučními nápady. Úspěchem bude řídit evropskou agendu tak, jak ji Česku nechali Francouzi, „moderovat“ kontinent skrz výzvy diktované válkou na východní hranici Unie a na konci provést předávku Švédům. A přece. Česko si na cestu jménem předsednictví zabalilo jednu smělou výzvu, kterou horká agenda odsouvá do pozadí. Otevřít debatu o drogách a protidrogových zákonech a přesvědčit zástupce sedmadvacítky, že jednotnější – a liberálnější – přístup může být úspěšný model Evropské unie, který bude mít smysl exportovat mimo Schengen. Jak toho docílit? A lze vůbec pro tento výbušný krok najít mezi členskými státy Unie a domácí politickou reprezentací podporu?

Rizika prohibice

V základní rovině nabízí hřiště protidrogové politiky dvě hlavní nastavení. První je abstinenční, známé také jako nulová tolerance. Ta, zjednodušeně řečeno, sází na tezi, že tvrdými tresty za prodej i užití lze lásku ke drogám ve společnosti omezit. Přístup ale v realitě naráží na fakt, že přes hrozící postihy je užívání drog ve státech s nulovou tolerancí i nadále hojně rozšířené (Francie, která má například vůči konopí jednu z nejtvrdších legislativ, má zároveň jedno z největších procent uživatelů konopí). Současně model kriminalizace užívání drog zahlcuje policii a soudy a staví množství jinak bezúhonných občanů do potenciálního konfliktu se zákonem. Nehledě na fakt, že tím vzniká prostor pro kriminální struktury mimo dosah státní sféry.

Druhý přístup je princip takzvaného harm reduction (snižování rizik). Ten připouští, že drogy ze společnosti vymýtit nelze, a místo restrikcí hledá způsoby, jak jejich užívání regulovat s cílem co nejvíce omezit zdravotní nebo sociální rizika. To s sebou nese samozřejmě jiná rizika, která pramení z nastavení pravidel pro užití (a prodej) drog – například, pokud stát stanoví laťku příliš liberálně, de facto tím konzumaci stimuluje.

Právě druhý přístup si do programového prohlášení dala vláda Petra Fialy (ODS) a po „vzájemné dohodě“ se rozloučila s národní protidrogovou koordinátorkou Jarmilou Vedralovou, dosazenou v roce 2018 za vlády Andreje Babiše (ANO) s tím, že přichází „změna přístupu“.

Tu od února letošního roku zhmotnil Jindřich Vobořil, kterého vláda do funkce jmenovala po čtyřleté pauze – Vobořil už protidrogovým koordinátorem byl, a to v letech 2010–2018. Právě on je dlouholetým zastáncem snižování rizik. Jeho v roce 2018 přerušená a v únoru znovu započatá mise bude převést to, co krátce stojí v programovém prohlášení, do reality Česka. A s Českem jako předsedající zemí Unie také za jeho hranice.

„Padají tresty, které jdou až proti záměru zákonodárce.“

A jak v případě tuzemského, tak i „evropského“ přístupu k drogám je to realita značně nepřehledná. Ta česká je rozkročená mezi dva póly. Samotné užití drog bylo v roce 2010 dekriminalizováno (což není případ většiny evropských států), stejně tak jejich držení „pro vlastní potřebu“. Experti včetně Vobořila současně dlouhodobě upozorňují na to, že česká legislativa je nejednoznačná. Z toho pramení nejednotný přístup policistů a státních zástupců, který se liší doslova kraj od kraje.

„Padají tresty, které jdou až proti záměru zákonodárce. Ten jasně říká tohle: za bagatelní chování v oblasti drog, jako je držení malého množství, nebudeme lidi posílat do vězení. Realita je ale jiná. Padají zde i tresty, které jsou za hranou tohoto vzkazu,“ shrnuje situaci Vobořil.