Tragický hrdina Gorbačov

Čtyřiapadesátiletý muž s ustupujícími vlasy a nepřehlédnutelnou skvrnou na čele, který se jedné mrazivé noci na začátku března roku 1985 vracel do své honosné vily na okraji Moskvy, nepůsobil jako někdo, kdo v příštích letech zapříčiní rozpad Sovětského svazu a vstoupí do dějin jako jeden z největších reformátorů 20. století.

Michail Gorbačov byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, úzkého kruhu starších mužů, kteří fakticky vládli impériu sahajícímu od Berlína až po Vladivostok – a od této skupinky se rozhodně nečekalo, že bude přicházet s radikálními změnami zavedených pořádků. Cílem privilegovaných kádrů naopak bylo udržet systém totalitní vlády a centrálně plánovaného hospodářství v chodu a před reformátory či „ideovými odpadlíky“ ho pečlivě chránit.

Ostatně i sám Gorbačov musel projít sítem prověrek spolehlivosti a doporučení od nadřízených, když stoupal ve stranické hierarchii z pozice regionálního předsedy až do moskevského ústředí. Na řídící místa se mohli dostat jen spolehliví komunisté, a tím Gorbačov rozhodně byl – zároveň se však v jeho hlavě zrodil smělý plán. Nejvýše postavený muž ve státě, starý a vážně nemocný generální tajemník ústředního výboru Konstantin Černěnko, před pár hodinami zemřel a ambiciózní člen ústředí si dal za cíl jeho křeslo získat.

Když oné mrazivé noci přijel domů, byly už čtyři ráno a na zemi ležela vrstva sněhu, přesto vyzval svoji ženu Raisu, aby se s ním prošla po zahradě, a svůj plán jí vyložil. Představa, že se její manžel stane nejmocnějším mužem ve státě, Raisu vyděsila, ale Michail ji vzrušeně přesvědčoval, že získá příležitost skutečně změnit zemi, která to z pohledu obou manželů velmi potřebovala. „Takhle už dál žít nemůžeme,“ řekl Gorbačov o památné noci, jak na to o mnoho let později vzpomínal v autobiografické knize Můj život.

Následující den byl skutečně zvolen novým generálním tajemníkem strany a sled událostí, který uvedl do pohybu, je dnes už notoricky známý – reformy glasnosť a perestrojka, tedy otevřenost a přestavba, které měly „jen“ zlepšit zatuhlý systém, nakonec umožnily rozpad totalitního zřízení i celého Sovětského svazu, národy ve střední a východní Evropě se po letech osvobodily z područí Moskvy a obyvatelé celého světa si oddechli, že skončila studená válka.

Západ Gorbačova ocenil Nobelovou cenou míru za to, že v kritickou chvíli rozpadu sovětského impéria odmítl použít brutální vojenskou sílu, a zabránil tak krveprolití. V domovském Rusku, kde ve vakuu po zhroucení starého systému zavládl chaos, bída a kriminalita, postupně převážilo jeho hodnocení coby zrádce, který pohřbil kdysi stabilní velmoc. Byl tedy Gorbačov velkým státníkem, nebo spíš tragickým hrdinou, který rozpoutal mocnější síly, než sám dokázal zvládnout, a jeho největší zásluhy byly de facto „nechtěné“? Tahle otázka se znovu vynořila poté, co na sklonku srpna zemřel ve věku 91 let.

Aby vydržel déle

„Svět je v chápání Gorbačova hluboce rozdělený,“ potvrzuje v pět let staré knize Gorbačov. Život a doba americký politolog William Taubman a jeho hodnocení je dnes snad ještě aktuálnější. Současný ruský prezident Vladimir Putin, bývalý důstojník KGB, označuje rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou tragédii 20. století“. Bývalé impérium se snaží obnovit i invazí na Ukrajinu a ve světě se stále častěji mluví o nové studené válce.

Sovětská říše mohla přetrvat až do 21. století.

Z dnešní perspektivy se může zdát, že pád SSSR byl nevyhnutelný – i sami jeho lídři, stejně jako prostí obyvatelé si čím dál více uvědomovali nefunkčnost a rostoucí zaostalost za Západem. Oxfordský politolog Archie Brown však v knize Seven Years That Changed The World (Sedm let, která změnila svět) tuto představu nabourává. Země sice stagnovala, podle Browna však stačilo provést pár drobných úprav, v případě nespokojenosti obyvatel trochu „utáhnout šrouby“ a sovětská říše mohla přetrvat až do 21. století.

Pokud by se v polovině osmdesátých let stal šéfem Kremlu kdokoli jiný než Gorbačov, podle Browna byla malá šance, že by se pokusil reformovat systém, jenž pohlavárům přinášel jen výhody. Také podle již zesnulého ruského politologa Dmitrije Furmana byl Gorbačov výjimečný právě tím, že „jako jediný politik v ruské historii měl všechnu moc ve svých rukou, ale dobrovolně ji omezil a riskoval i její ztrátu ve jménu morálních principů“.

„Uchýlit se k násilí, aby se udržel u moci, by pro Gorbačova znamenalo porážku,“ napsal Furman. S tím se pojí další častá otázka: Jak je možné, že si špičky strany známé tvrdostí a nedůvěřivostí zvolily do čela muže, kterého jeho životopisec Taubman označuje za „na ruské poměry až příliš slušného člověka“? Roli sehrál Gorbačovův mimořádný politický talent, charisma a komunikativnost, ale také shoda okolností. Gorbačov se narodil do chudé rodiny rolníků ve Stavropolském kraji, což mu zajistilo dobrý kádrový profil. Do kraje, který je vyhlášený svými lázněmi, se zase často jezdili rekreovat nejvyšší členové politbyra a právě místní mladý tajemník strany měl za úkol je vítat a ve svém voze provázet po okolí. Kdyby se narodil na Sibiři, generálním tajemníkem by se nejspíš nestal.

Při lázeňských návštěvách si získal velkou přízeň především šéfa KGB a pozdějšího generálního tajemníka strany Jurije Andropova, který svého chráněnce protlačil do moskevského vedení a umetal mu cestu k moci. Při volbě měl Gorbačov ještě jednu zásadní devízu – coby padesátník byl o generaci mladší než jeho rivalové. Dříve by to byl handicap, ale v první polovině osmdesátých let během tří let v nejvyšším úřadu v rychlém sledu zemřeli nemocní starci Brežněv, Andropov a Černěnko – a funkcionáři si tentokrát přáli někoho, kdo „vydrží déle“.

Gorbačov byl mladý a energický, mluvil s lidmi na ulici a projevy pronášel často spatra, zároveň navenek nepůsobil jako někdo, kdo otřese existencí systému. O tom, že provede změny, snil mnoho let, ale mluvil o tom jen s nejbližšími; slova jako perestrojka nebo glasnosť před soudruhy až do svého zvolení nevyslovoval. Uvědomoval si prý, že v extrémně centralizované říši může změna přijít jen shora. Ani po zvolení ale s velkými reformami nespěchal. Jak uvedl ve svých pamětech, první dva roky vlády věřil, že změny půjde provést v rámci stávajícího systému výměnou kádrů, větší autonomií pro státní podniky a zaváděním technologických novinek do výroby. Až v roce 1987 si uvědomil, že část mocenské základny reformy blokuje, a bude třeba změnit politický systém pomocí svobodných voleb.

Jak jsi mohl

Motivace ke změnám, která ho odlišovala od předchozích lídrů, podle jeho vlastních slov vycházela z jeho deziluze ze sovětského života. Byl sice nadšeným komunistou, ale vadilo mu, že v jeho zemi je stále větší rozpor mezi hesly a realitou plnou bídy, protekce, korupce a pasivity. V době, kdy byl řadovým členem ústředního výboru, byli s Raisou na služební cestě v západní Evropě, během níž navštívili Velkou Británii nebo Francii. Byli nadšení tamní kvalitou života a plnými obchody, setkali se také se západními politiky včetně Margaret Thatcher a chtěli oba světy přiblížit.

Ekonomické problémy sovětského bloku si uvědomovala i řada dalších vysokých kádrů, ale Gorbačova odlišovalo, že patřil ke generaci, která nezažila stalinismus a do politiky vstupovala až během Chruščovovy éry tání. Nezvyklé bylo i to, že měl jako první generální tajemník od Leninových časů právnické vzdělání a díky své ženě Raise, vystudované filozofce, se zajímal o kulturu a umění.

Na to, že se „Gorbačov stal Gorbačovem“, měl vliv také jeho blízký přítel z Československa Zdeněk Mlynář, s nímž v padesátých letech studoval práva na elitní moskevské MGU a diskutovali spolu nad četbou Hegela, Marxe i Lenina. „Byli nejlepší kamarádi,“ píše o nich Taubman. Mlynář se poté stal v roce 1968 vůdčí postavou pražského jara, které mělo za cíl reformovat komunismus, ale Leonid Brežněv demokratizační snahy potlačil pomocí tanků. Přátelé ze studií po celý život byli v kontaktu a Gorbačov se po pádu železné opony Mlynářovi svěřil, že i on chtěl v Rusku provést něco, jako bylo pražské jaro.

Ještě coby tajemník Stavropolského kraje dokonce Československo na podzim 1968 navštívil a viděl, jak se k němu dělníci v továrnách obraceli zády. „Došlo mi, že jsme z globálních, strategických a ideologických důvodů potlačili něco, co dozrálo v samé společnosti,“ řekl Mlynářovi v knižním rozhovoru Reformátoři nebývají šťastní, který vznikl v roce 1994.

Mlynář mu zároveň v knize vyčítá, že se během návštěvy Prahy v roce 1987 už jako generální tajemník za invazi neomluvil. Lidé to od autora perestrojky a glasnosti, který doma osvobozoval politické vězně a povoloval zakázané knihy, očekávali, byl pro ně zdrojem optimismu – a nadšeně ho také vítali. „A ty jsi místo toho mluvil o tom, že rok 1968 byl zmatek, ale těžká doba už je za námi,“ vyčetl mu Mlynář. Gorbačov odpověděl vyhýbavě: tehdy prý ještě nebylo možné invazi odsoudit a v rámci své politiky nevměšování se se nechtěl míchat do záležitostí československých komunistů.

Zklamání z Gorbačovovy návštěvy si vybavuje i porevoluční předseda české vlády Petr Pithart. „Lidé ho spontánně vítali v ulicích s transparenty, což bylo něco naprosto nevídaného. On ale neřekl vůbec nic, ani gestem na nás nemrkl,“ říká Pithart. Sám vnímá Gorbačova nejednoznačně: Oceňuje jeho slušnost a odpor k násilí, které mu velely nepoužít při rozpadu SSSR sílu, zároveň poukazuje na limity kovaného sovětského vůdce. Připomíná třeba, že po havárii jaderné elektrárny v Černobylu se Moskva snažila katastrofu ututlat, jak bylo zvykem za předchozích lídrů, a začala jednat až pod tlakem.

Ačkoli se na konci osmdesátých let v Rusku skutečně konaly svobodné volby, Gorbačov zároveň podle Pitharta v roce 1991 nedokázal zabránit střelbě sovětských vojáků do pokojných demonstrantů v Litvě nebo v Tbilisi. „Také má na rukou krev. Ale oproti jiným byl relativně slušný člověk, který o sobě uměl pochybovat, což předchozí lídři neuměli,“ říká Pithart, který se s Gorbačovem osobně setkal v roce 1997, když bývalý sovětský lídr přijel do Prahy na pohřeb svého přítele Mlynáře.

Hrubá chyba

Možná i tato „slušnost“ a přílišný idealismus se podepsaly na tom, co následovalo. Poté, co Gorbačov v SSSR odstranil cenzuru, uspořádal první svobodné volby, státním podnikům dal větší samostatnost a obyvatele v zemích komunistického bloku ujišťoval, že Rusko už jejich směřování nebude ovlivňovat, se celý systém začal hroutit. A v nepřehledném systému nových politických těles nedokázal manévrovat zdaleka tak dobře jako jeho rivalové, z nichž nejvýraznějším byl Boris Jelcin z liberálního křídla strany.

A chaos narůstal. Po demokratických převratech v roce 1989 v Německu, Polsku, Československu, Rumunsku a Bulharsku začaly také svazové republiky v Pobaltí, ve Střední Asii a na Kavkaze volat po odtržení od SSSR. Jejich snahu ruská armáda často potlačovala silou – například během litevského boje za nezávislost v lednu 1991 sovětští vojáci zabili 14 lidí. Situace ale vřela i v Moskvě. Konzervativní komunisté usilovali o návrat starých pořádků a liberálové vedení Jelcinem zase požadovali rychlý přechod k tržnímu hospodářství.

Dosavadní ekonomické reformy přitom nepřinesly kýžený účinek a životní úroveň se propadala. Gorbačov sice slavil úspěch, když byl v roce 1990 zvolen do nově vytvořeného úřadu prezidenta SSSR, pak ale přišly významné rány. Jelcin zvítězil ve volbách do ruského parlamentu a ohlásil nezávislost Ruska na zbytku SSSR, což znamenalo přímé ohrožení svazu.

Jakmile dáte lidem trochu svobody, zatouží po celé svobodě.

Zatímco na Západě politici Gorbačovovi tleskali jako velkému státníkovi a podepisovali s ním dohody o odzbrojení, doma rychle ztrácel autoritu i nejbližší spojence a sledoval rostoucí zmatky. V roce 1991 se Gorbačov na poslední chvíli zoufale snažil přimět světové lídry v čele s Georgem Bushem, aby zdecimovanému Sovětskému svazu poskytli finanční pomoc ve stylu poválečného Marshallova plánu, a zabránili tak kolapsu obří velmoci a nevyhnutelnému nástupu autoritářského vůdce, Západ však jeho volání nevyslyšel.

Když Gorbačov žádal o půjčky ve výši desítek miliard dolarů ročně, Bush ho odmítl a místo toho mu doporučil americké ekonomické experty. „Prostě nechali Rusko tomu ožralému jelcinovskému chaosu a privatizaci, která připomínala situaci, kdy car rozdává svým bojarům. Oni mohli pomoci Rusku na nohy investicemi i půjčkami, ale nechali ho padnout. Byla to hrubá chyba Západu. Ten chaos byl tak strašný, že musel přijít nějaký diktátor,“ míní dnes Pithart.

Symbolická smrt

Zajímavý pohled na Gorbačovovy limity nabízí známý filmař Vitalij Manskij: „Svým spoluobčanům otevřel možnost větší svobody a myslel si, že se dál budou osvobozovat podle direktiv generálního tajemníka strany. Nepochopil, že jakmile dáte lidem trochu svobody, zatouží po celé svobodě – což vedlo až k rozpadu Sovětského svazu. To nepředpokládal a dodnes se s tím nedokáže smířit,“ řekl loni Respektu Manskij, který o něm natočil syrový dokument Gorbačov. Ráj. Charakterizuje ho jako naivního romantika, ale zároveň zdůrazňuje jeho jedinečnost, neboť vědomě nastartoval proces zásadních změn.

Gorbačov každopádně do poslední chvíle věřil, že se podaří Sovětský svaz i socialismus zachovat, ale jeho vliv se rozplýval. V létě 1991 byla pozastavena činnost komunistické strany a na konci roku donutil Jelcin – jehož vynesl na vrchol odpor proti vojenskému puči v témž roce – Gorbačova rezignovat na post prezidenta, což stvrdilo zánik SSSR. Gorbačov pak objížděl svět a vydělával si přednáškami a v roce 1996 se ještě jednou pokusil kandidovat na prezidenta, ale Rusko už bylo jinde a získal jen půl procenta hlasů.

Své poslední roky pak dožíval v domě na okraji Moskvy, který mu propůjčil stát. Když po Jelcinovi nastoupil k moci Putin a ukončil období chaosu, Gorbačov ho nejdříve chválil. Zároveň s nelibostí sledoval, jak bývalý důstojník KGB postupně ruší jím vydobyté svobody a instituce a zatahuje Rusko za novou železnou oponu. Ruskou invazi na Ukrajinu nekomentoval, podle jeho mluvčího Alexeje Venediktova ho však „velmi mrzela“.

Putin se na adresu Gorbačova nevyjadřoval a jeho smrt doprovodil pouze povinnou zdvořilostní frází o tom, že odešel „významný státník“. O jeho skutečném postoji možná víc vypovídá to, že Gorbačovovi – na rozdíl od Jelcina – odepřel státní pohřeb. „Jeho smrt působí symbolicky. Odešel ve chvíli, kdy jeho životní dílo, svobodu, zcela zničil Putin,“ komentoval úmrtí tragického hrdiny Andrej Kolesnikov, člen thintanku Carnegie.