Jednou z radostí vyššího středního věku (moje žena Ivka tohle krásné životní období po padesátce nazývá „už fakt nejsi nejmladší“, já zas preferuji termín pozdní puberta) je pozorovat, jak se děti plně osamostatňují a zakládají svoje rodiny. Pro mě se to navíc týká nejen vlastních potomků, ale i vědeckých „dětí“, tedy mých bývalých studentů. Mimo jiné i Jany, chytré a krásné studentky, která u mě před pár lety úspěšně dokončila postgraduální studium, aby pak odešla pracovat na univerzitu do Švédska. A aby si tam našla svého životního partnera, se kterým už má dnes tři děti.
Jana mi v květnu napsala, že se s jejím Švédem rozhodli, že se konečně vezmou. Že svatby budou dvě, oficiální ve Švédsku a neoficiální v jejím rodišti, v Mostě. A že by byla ráda, abych ten mostecký obřad na hradě Hněvín vedl já. Protože rychleji jednám, než myslím, a protože mi to zalichotilo, tak jsem jí obratem řekl své ano. Pak mi ale došlo – Bože, o čem budu mluvit? S Ivkou jsme měli svatbu v kostele, tam je to jednoduché, tam se mluví o Bohu. Jak ale planě neřečnit, jak dostat přesah, vertikálu či dotek věčnosti na sekulární svatbu v Mostě?
Jana i její Švéd jsou hraví badatelé, kteří mají rádi čísla a hádanky. Otázku „Vezmeš si mě?“ Janin partner umně zašifroval do psané zprávy a Janě trvalo tři týdny, než šifru vyluštila (a tři sekundy, než odpověděla kladně). Svatba v Mostě byla 10. 7., a když se ta dvě čísla data vzájemně vydělí, vyjde 1,42…, což je skoro přesně odmocnina ze dvou. Tedy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
