Nejradikálnějším politickým činem pro ně bylo myšlení, ne boj na barikádách. Jejich kritici si je pro to dobírali a nejhlasitěji maďarský marxista György Lukács. Představitelům frankfurtské školy vyčítal, že nemínili proměnit teorii v praxi a drželi se bezpečných míst na univerzitě. Usadili se v grandhotelu „na okraji propasti, nicoty a absurdity“, ale s veškerým komfortem, psal. Jeho slova inspirovala britského spisovatele a někdejšího redaktora The Guardian Stuarta Jeffriese a dala název kolektivní biografii předních sociologů a filozofů spojovaných s Institutem pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, jak zněl oficiální název.
„K frankfurtské škole mě přitahovala skutečnost, že její myslitelé vytvořili přesvědčivý kritický aparát, který jim umožnil pochopit dobu, v níž žili,“ vysvětluje Jeffries v úvodu knihy zachycující životy i myšlení jednoho z nejvlivnějších hnutí 20. století, k němuž patřili Theodor Adorno, Herbert Marcuse, Erich Fromm, Max Horkheimer a Walter Benjamin.
Institut vznikl ve dvacátých letech s cílem vysvětlit podmínky a rozpory života v moderních západních industriálních společnostech. Jeho příslušníci analyzovali zhoubnost fašismu a varovali před autoritářskými osobnostmi. Načrtli linku mezi osvícenskou racionalitou a touhou po technologickém pokroku, která lidstvo dovedla až ke koncentračním táborům. Sledovali rostoucí vliv masové kultury a upozorňovali na narkotizující účinky reklamy, odlehčené populární hudby a Hollywoodu. Mnohdy psali…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
