Uchovat si špetku víry

Jako členka horolezeckého týmu a zároveň jako lékařka jste se před lety zúčastnila výpravy na osmitisícovku Broad Peak v Pákistánu. Jak v takové expedici funguje lékař? Může s ostatními na vrchol?

Ano, na vrchol jsem chtěla. Kromě toho ale pro mě účast znamenala hlavně dlouhé přípravy expediční lékárny, individuálních lékárniček, lékárniček pro postupové tábory a potom samozřejmě péči o celý tým i na cestě k hoře. Starala jsem se nejen o členy týmu, ale i o naše nosiče, kteří v muslimské zemi vyhledávali péči západní lékařky docela ochotně.

Dostala jste se do nebezpečné situace?

Samozřejmě, při výstupu na horu, jako je Broad Peak, zažijete scény a situace, které už nikdy nedostanete z paměti, a objektivní nebezpečí k tomu patří. Ale možná zajímavější byla expedice o dva roky dříve, kdy jsme se úspěšně pokusili o sedmitisícovku v pohoří Ťan-Šan, horu Chan Tengri na hranicích Kyrgyzstánu, Kazachstánu a Číny. Posledních pár set metrů na vrchol a potom zpátky do třetího tábora v sedle jsem absolvovala sama, protože můj parťák tu výšku zdravotně nezvládl a vrátil se. To byla poměrně dramatická situace. Hora nevyžadovala extrémní lezení, nicméně jste vysoko, v prostředí, kde se špatně dýchá. Do toho únava, nevyspání…

Co se člověku honí hlavou, když je sám v tak extrémní výšce, kde se mu žádné pomoci nedostane?

Musíte se absolutně soustředit, je to taková koncentrovaná meditace. Prostě jdete krok za krokem, občas hledáte, kudy co přelézt, vyhlížíte vrchol a ve chvíli, kdy na něm jste, se rozhlédnete, uděláte těch pár fotek, a rychle dolů. Hodně lidí jezdí do vysokých hor proto, že je tam rozhodování vlastně jednoduché. Řešíte jenom existenční věci, najíst se, vyspat, a v nepříjemné situaci to, jestli se vrátit, nebo pokračovat. Když jde o holý život, odpovědi vám vyvstanou někdy průzračně jasně. V tom se hory liší od vědy nebo vůbec od života, protože řešit existenciální otázky, otázky smyslu, je v mnoha ohledech daleko větší výzva.

Pojďme tedy k vědě. Jak se stane, že se česká lékařka ve skoro čtyřiceti letech přihlásí na doktorát ve Spojených státech?

Theo Colborn, spoluzakladatelka oboru endokrinní disrupce, odvětví, které je i mou specializací, obhájila doktorát dávno po padesátce a po čtyřech dětech. Já mám děti dvě a šla jsem do toho o deset let dřív, takže se necítím jako velká hrdinka. Ve Spojených státech jsem už nějakou dobu žila, takže šlo hlavně o to, že mi zůstal zájem o obor a ochota nepřestat si klást otázky.

Jaké otázky to byly?

Během studií na 3. lékařské fakultě v Praze jsem asistovala na Ústavu histologie a embryologie pod vedením profesora Richarda Jelínka, průkopníka v oboru vývojových vad. Domnívala jsem se tedy, že vrozené vady mám relativně v malíčku. Pak jsem ale byla sama v očekávání a začala se dozvídat věci, které jsme neprobírali. Třeba to, že nebezpečné chemické látky jsou nejen v lécích, které se v době těhotenství nesmějí podávat, ale i v okolním prostředí. Jako medička jsem se nikdy nedozvěděla, že v těhotenství je radno vyhýbat se parfémovaným krémům, běžným šamponům a že mám vyhodit ten nový, zvláštně páchnoucí sprchový závěs. Jako nastávající matka jsem ale tohle uvedla do praxe, protože z podobných výrobků se do krve, potažmo krve dítěte v děloze, dostávají ftaláty. Jejich hladina pak ovlivňuje to, jestli se dočkám vnoučat nebo jestli moji chlapci budou nebo nebudou dříve či později řešit potíže se svým pohlavním ústrojím.

Co jsou ftaláty?

Když si je objednáte z Číny, přijde vám poštou bílý prášek. A když je jako výrobce přidáte do plastů, budou ohebnější, mýdla budou tekutá a snadno roztíratelná, šampony příjemně vazké, krémy voňavé, protože ftaláty též fixují aroma. Moderní medicína ftalátům vděčí třeba za kvalitnější cévky a hadičky na jednotkách intenzivní péče. Na druhou stranu výskyt nejčastějších typů ftalátů v dětských hračkách už několik let regulují úřady v USA i v Evropské unii, u dalších typů se to zvažuje, náhrada za ftaláty se hledá i u lékařských pomůcek. O ftalátech totiž víme, že vážně narušují fungování hormonů, konkrétně hlavně mužský pohlavní – tedy endokrinní – systém.

Kdo by se jim měl vyhýbat – jen těhotné ženy, nebo i ostatní?

Jistě i ti, kteří už děti neplánují. Ftaláty se sice řadí mezi endokrinní disruptory, tedy přírodní nebo syntetické látky, které narušují hormonální signalizaci – jakési „vzkazy a příkazy“ mezi buňkami, tkáněmi a orgány. Postupně se ale zjistilo, že tyhle látky nenarušují jen hormony, ale taky imunitní a nervový systém a v neposlední řadě metabolismus, a to v průběhu celého života.

Nicméně těhotných žen a také malých dětí se to týká především, protože pobyt v děloze a časný vývoj vás determinuje na celý zbytek života. Ve vývoji plodu existují časová okna, kdy je plod velice citlivý vůči hormonům, které dělají z holčiček holčičky a z kluků kluky se vším všudy. A pokud na plod působí látky z vnějšího prostředí, které přirozenými hormony nejsou, mají ale podobný účinek, je to problém. Tělo nepozná, jestli jde o hormon nebo syntetickou látku, a vyvíjející se orgán dostane nesprávný impulz v nesprávnou dobu nebo v nesprávné intenzitě. Jeho struktura nebo funkce se může trvale poškodit, trvale nesprávně nastavit.

Většina žen to ale neví nebo se tím minimálně neřídí. Vidíme tedy od chvíle, kdy se plasty a kosmetika masově rozšířily, nárůst vrozených vad?

Bezpochyby. Pokud k narušení přirozené signalizace dojde v průběhu vývoje, jsou následky v mnoha případech nevratné. Profesor Louis J. Guillette Jr., americký průkopník v této oblasti, byl v devadesátých letech pozván do Kongresu ke slyšení o látkách znečišťujících prostředí a o jejich endokrinním působení, kde řekl: „Dámy a pánové, každý muž v této místnosti je jen poloviční muž ve srovnání s našimi dědy.“ A vůbec nepřeháněl.

Proč?

Dnešní muži v Česku disponují kolem 30 milionů spermií v mililitru spermatu. V roce 1970 byl průměr v západních zemích až 100 milionů na mililitr. Můžeme se chlácholit, že k oplodnění stačí třeba jen 15 milionů, ale zásadní je pochopit, že tohle není technický problém, k jehož vyřešení prostě stačí lepší technologie umělého oplodnění.

Nedávno vyšla knížka Count Down (Odpočet) od vědkyně Shanny Swan. Připomíná, že kromě klesající kvality a množství spermií také přibývá vrozených vad u chlapečků. Vypadají nevýznamně, třeba hypospadie, vada, kdy močová trubice neústí na špičce penisu, ale pod ní. V České republice stoupl počet chlapečků narozených s hypospadií za poslední čtyři desetiletí téměř dvakrát, podobně v mezinárodním měřítku. Dalším symptomem jsou nesestouplá varlata, kryptorchismus. V okamžiku narození by měl chlapeček mít obě varlátka z břišní dutiny sestouplá do šourku, ale čím dál častěji to tak není. A my víme, že ačkoli se oba stavy dají celkem snadno chirurgicky vyřešit, jde o rizikové symptomy pro rakovinu varlat. Její výskyt i výskyt dalších endokrinních nádorů stoupá. U rakoviny varlat je to třeba trojnásobek oproti situaci zhruba před čtyřiceti lety.

K obezitě předurčeni už v děloze?

Čím konkrétně jste se ve své doktorské práci na Massachusettské univerzitě zabývala?

Naše laboratoř zkoumá vliv běžných chemických látek a endokrinních disruptorů na prsní žlázu u laboratorních myší. Já jsem se zabývala oxybenzonem, což je sloučenina, kterou najdete v devíti opalovacích krémech z deseti. Je to nejčastěji používaný chemický UV-filtr, látka, která absorbuje ultrafialové záření. Oxybenzon máme pravděpodobně vy i já také v našem oblečení, je třeba i v obalových materiálech. Najdeme ho také v tiskařské černi a v barvách, kterými se potiskují krabice na potraviny. Odkud proniká skrz obal právě do potravin. Devadesát osm procent Američanů má detekovatelnou hladinu oxybenzonu v krvi.

A co vaše doktorská práce ukázala?

Třeba to, že ty buňky prsní žlázy, které během kojení tvoří mateřské mléko, ale které jsou také nejčastěji místem nádorového bujení, jeví u myších matek vystavených oxybenzonu větší ochotu k dělení, proliferaci. Oxybenzon tedy může být faktor, který zhoršuje prognózu nádoru prsu. Dělat závěry z jedné studie samozřejmě nejde, na základě mnoha dalších indicií dnes ale můžeme tvrdit, že oxybenzon narušuje endokrinní a metabolické funkce u člověka a pravděpodobně i u dalších živých tvorů. Týká se třeba podmořských korálů, u nichž se ukázal být vedle zvyšující se teploty oceánů dalším z mnoha stresorů, které na ně působí. Navíc podle nedávné studie FDA, Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, oxybenzon přechází z kůže do krevního oběhu lidí daleko víc, než se předpokládalo.

Není to ale pořád snesitelná daň za to, že nás v opalovacích krémech chrání před rakovinou kůže?

Velké populační studie ukázaly, že opalovací krémy nejsou jako prevence dvou typů rakoviny kůže, jednoho nejzhoubnějšího a druhého nejčastějšího, příliš účinné, u jiných chrání jen omezeně. A to je používáme už desítky let. Vzniká tak otázka, k čemu vlastně oxybenzon potřebujeme – aby nám na sluníčku nevybledly noviny nebo trička?

Navíc jsme u myší pozorovali, že i nízká koncentrace oxybenzonu během vývoje v děloze a kojení zvyšuje objem tukových buněk v pubertě a způsobuje i mírně vyšší váhu v dospělosti. Spolu s jinými pracemi se tedy zdá, že oxybenzon může být dalším z obezogenů, tedy chemických látek z prostředí, které organismus nastavují k nadváze a obezitě.

Takže k obezitě jsme naprogramováni už během těhotenství?

Ano, tahle hypotéza je známá už od takzvané hladové nizozemské zimy přelomu let 1944/45, kdy nacisti odřízli od zásobování notný kus Holandska, a jeho obyvatele tak vystavili strašnému, ale velmi přesně časově ohraničenému hladomoru. Děti, které jej zažily v děloze, se narodily sice malé, ale deficit rychle dohnaly. Jenže jako dospělí častěji trpí obezitou a kardiovaskulárními chorobami. To proto, že časný vývoj nás má vyladit na podmínky „tam venku“, a když se pak neshodují s očekáváním, problém je na světě. A podobně takhle mohou zmást naše vnitřní nastavení i určité chemické látky v prostředí, obezogeny. Před narozením i po něm, protože metabolismus je z velké části proměnlivá záležitost závislá například i na našem střevním mikrobiomu.

Jak tedy žít, jak se chránit?

Důležitý je už normální úklid, protože v chuchvalcích prachu jsou vlákna z oblečení, která často obsahují syntetické látky, zplodiny ze vzduchu nebo nečistotu z ulice. V prachu jsou taky odumřelé buňky z naší kůže, v nichž se soustředí všechny ty chemikálie, o kterých jsme mluvili, z kosmetiky a podobně. Luxováním se tedy zbavíme prachu, který vdechují zvláště malé děti, jež tráví při zemi víc času než dospělí.

Hodně se dá změnit také v kuchyni. Horké nápoje nebo jídlo rozhodně nepatří do plastů, ani se v nich nemají ohřívat. Mezi obalem a teplým jídlem probíhá výměna, látky z plastů přestupují do potravin. Kromě toho bych se vyhýbala teflonovému nádobí. V teflonu jsou perfluorované látky, takzvané PFAS, které mají dvě úžasné vlastnosti: odpuzují mastnotu a jsou nesmáčivé. Jenže při vaření a pečení látky z teflonu rovněž přecházejí do potravin a do lidského těla, odkud už se jen těžko dostanou. Kvůli svému poločasu rozpadu v řádu desítek až tisíců let v přírodě přetrvávají téměř nekonečně dlouho a vysloužily si tak přezdívku „věčné chemikálie“. Před vším se neochráníme, ale každá malá věc se počítá.

Když úřad dělá mrtvého brouka

Pracujete teď přechodně pro Environmental Defense Fund, neziskovou organizaci, která mimo jiné dohlíží na práci amerických úřadů, jako je právě zmíněný FDA. Dokážou si americké regulační orgány se škodlivými látkami poradit?

V Americe existuje hrozivá praxe, která se týká látek přidávaných do potravin. Nazývá se GRAS, Generally Recognized As Safe. Jak napovídá název, mnohé látky jsou obecně pokládány za bezpečné, pokud někdo neprokáže opak. Kdysi, v padesátých letech, to byl užitečný koncept, díky němuž se látky jako ocet nebo základní konzervanty nemusely podrobovat zdlouhavému hodnocení bezpečnosti – prostě se používaly odedávna a nic se nestalo, tak ať se tedy používají dál. Dnes se ale pod GRAS schová kdeco, výrobci si sami rozhodují o tom, jaká aditiva do potravin mohou přidat. Moji kolegové akronymu přezdívají „Generally Recognized As Secret“, „obecně pokládáno za tajné“, protože ani FDA, natož pak spotřebitel vlastně nevědí, co se do jídla přidává. FDA navíc nemá skoro žádné exekutivní nástroje k tomu donutit výrobce stáhnout látku, která se ukazuje jako škodlivá.

To zní skoro neuvěřitelně.

Jedním z tragických příkladů je kauza prevagenu, přípravku, který výrobce propagoval jako látku zlepšující ve vyšším věku paměť a soustředění. Jeho základem je protein původně izolovaný z fluoreskujících medúz. FDA prevagen dvakrát odmítl jako doplněk stravy (dietary supplement), a tak výrobce využil právě „zadních vrátek“ GRAS a začal jej na trh dodávat jako aditivum do potravin, konkrétně do mléčného koktejlu (food additive). Firmě začaly chodit desítky stížností, že účinek je ve skutečnosti opačný, paměť se zhoršuje, a vyskytuje se i řada dalších vedlejších příznaků. Přesto je látka na trhu dál a firma má dodnes obrat v řádu milionů dolarů.

Někdy také FDA trvá věky, než začne konat. Loni na podzim bylo několik set dětí hospitalizováno se závažnými příznaky infekce z kontaminované dětské výživy. Několik novorozenců zemřelo, další desítky mají trvalé následky. FDA dělala několik měsíců mrtvého brouka, než se odvážila do příslušných továren třech velkých výrobců na inspekci. Firmy pak dobrovolně příslušné šarže stáhly, ale následky této aféry se projevují dodnes, aktuálně v podobě nedostatku umělé výživy na americkém trhu. Jiné nedávné případy popisují kontaminaci dětské výživy a sunarů těžkými kovy, azbestem, kadmiem a olovem v koncentracích daleko přesahujících povolené standardy, což se teď – snad, doufejme – řeší.

Evropský spotřebitel je před škodlivými látkami chráněn lépe než americký.

Jsme v Evropské unii chráněni lépe?

Pokud jde o potraviny, jsme lépe chráněni ze dvou hledisek. Panely odborníků, kteří rozhodují o bezpečnosti jednotlivých aditiv, jsou v Evropě pestré, je v nich třeba deset až dvacet expertů z různých oborů a zemí. Ve Spojených státech jde o velice úzkou skupinu lidí, o jejichž nezávislém úsudku lze, soudě podle jejich skutků za mnoho uplynulých let, pochybovat. V panelech se objevují opakovaně a často, třeba i mimo svůj obor. V Environmental Defense Fund se snažíme mapovat jejich konflikt zájmů; jsou to často zaměstnanci buď přímo výrobců, nebo právnických a konzultačních firem, které výrobce zastupují.

Druhý rozdíl je, že v Evropě hodnotí bezpečnost dané látky Evropský úřad pro bezpečnost potravin, a o tom, jestli se látka bude používat, rozhoduje Evropská komise. V USA dělá obojí FDA. Oddělení těchto dvou pravomocí – tedy hodnocení rizika na jedné straně a politického rozhodování na druhé – znamená solidní prevenci konfliktu zájmů. Ze systému pak profituje spotřebitel a v konečném důsledku veřejné rozpočty, nikoli výrobce.

Takže kdyby se v Evropě objevil Sunar, v němž je olovo a arsen, bude reakce rychlejší?

Bude bezpochyby rychlejší, a navíc na dvou úrovních: EU i jednotlivých států. Navíc si troufám tvrdit, že by taková situace v Evropě stěží nastala. K poslednímu zpřísnění legislativy týkající se například právě novorozenecké výživy došlo v Evropské unii před dvěma lety. Platit úprava začala před několika měsíci.

Plyne ta jistá americká laxnost z tamní tradice, podle níž má stát být malý a neměl by lidem moc mluvit do života?

Tahle libertariánská myšlenka je v Americe přítomná v mnoha aspektech, ale pokud mluvíme o orgánech jako FDA nebo EPA, Úřadu pro ochranu životního prostředí, jde spíš o vliv soukromého sektoru. Ten si sám určuje pravidla a zároveň pak podle nich často ani nejedná. Vidím to na korespondenci mezi FDA a výrobci potravin, kterou mívám k dispozici. Pozice FDA v ní naprosto neodpovídá tomu, že je to úřad, který je placený z našich daní, a má tedy chránit občany. Z těch úředníků čiší podřízenost, služebný postoj, ale ne služebný občanovi, nýbrž výrobci.

Daň za vlastní pohodlí

Pracovala jste jako lékařka dobrovolnice v Pákistánu. Nejsou tohle všechno luxusní problémy vyspělého světa, které se z tamní perspektivy jeví úplně jinak?

Na první pohled to tak vypadá, ale je to omyl. Vezměme třeba zemědělství, které je jak ve vyspělém, tak v rozvojovém světě závislé na hnojivech a pesticidech. Pesticidy v intenzitě a způsobu, jakým se dnes používají, mají zásadní negativní dopady na zdraví v Minnesotě stejně jako v Bangladéši. Když letím nad Hudsonovým zálivem, je to moc krásný pohled, ale látky PFAS, o kterých jsme mluvili v souvislosti s teflonovými pánvemi, jsou i tam. I arktická zvířena má mimo jiné kvůli téhle kontaminaci problémy s reprodukcí. Nebo nadváha a obezita, které už dávno nejsou jen záležitostí příjmu kalorií a jejich výdeje. Znečištění zmíněnými obezogeny je celosvětové, stejně jako obezita. Je to problém, který začíná být stejně vážný jako nedostatek potravin a hladovění.

Uvědomují si to lidé v rozvojových zemích?

Do naší laboratoře v Massachusetts přišla na stáž lékařka, shodou okolností z Pákistánu, z Islámábádu, a já jsem se jí u kávy ptala, co tam u nich považují za problém. „Nevěřila bys,“ odpověděla, „kolik párů k nám přichází s problémy s početím.“ Obrana proti látkám poškozujícím zdraví musí zkrátka být globální, jinak nemáme šanci se ochránit.

Plánujete pokračovat v práci ve Spojených státech, nebo v Česku?

Nesmírně by mě bavilo mít vlastní výzkumnou skupinu a bádat nad účinky endokrinně aktivních látek, ať v Česku nebo ve Státech. Ale pokud si položím otázku, kterou si kladl Erazim Kohák – „jak mohu nejlépe prospět své vlasti“ –, vychází mi jiná cesta. Hodlám se věnovat etice zdraví a nemoci v kontextu životního prostředí – anglicky má tenhle obor ustálený název, Environmental Health Ethics. Etika, překvapivě, není doposud všeobecně přitažlivý obor. Přitom je to nástroj k rozhodování o velmi aktuálních, komplexních otázkách; v tomto konkrétním odvětví etiky jde o otázky týkající se našeho vlastního zdraví.

Věci nejsou černobílé. Nesmáčivé hadičky na jednotkách intenzivní péče potřebujeme v jiné míře nezbytnosti než nesmáčivost bundy, kterou si bereme na procházku do města. Jsme v situaci, kdy souhrn racionálních rozhodnutí na úrovni jednotlivce – nechci zmoknout, deštník mě nebaví, potřebuju goretexovou bundu – vytváří nespravedlivé a tragické podmínky pro ostatní v podobě znečištění prostředí a dopadů na lidské zdraví.

V Česku je prostor pro tenhle druh etických dilemat velký, stejně jako pro osvětu. Nejen běžný obyvatel, ale i studenti lékařských fakult se tu stále dozvídají jen málo o vlivech prostředí na zdraví svých budoucích pacientů.

Podaří se nám situaci ve světě i v Česku zlepšit? Jste ohledně budoucnosti optimistka?

Doufám, že na to budeme mít dost času. Podle poslední zprávy klimatického panelu, IPCC, se zdá, že situace je pro náš živočišný druh čím dál méně příznivá. Na druhou stranu vědu nemůžete dělat bez špetky víry v to, že váš objev nebo příspěvek k veřejné debatě situaci zlepší a že se lidé poučí. Kdybych tuhle špetku neměla, nenajdete mě ani v laboratoři, za pracovním stolem, natož za katedrou. Ale protože jsem si ji uchovala, chci generaci svých dětí pomáhat hledat schůdné cesty v komplexním světě, ve kterém žijeme.