DĚLNÍCI KULTURY
Na sklonku roku 1999 jej časopis Time vyhlásil nejlepším albem 20. století, což se pořád jeví jako velmi moudrý tah. Euroamerický hudební kánon se rád opájí slávou Elvise Presleyho, The Beatles, Michaela Jacksona nebo Boba Dylana a dělá z nich krále rokenrolu, popu nebo folku. Ale je to Bob Marley, kdo se doopravdy stal srozumitelným a všude milovaným globálním umělcem. Zůstává jím dodnes a nic k tomu nepřispělo tolik jako deska Exodus, od jejíhož vydání minulý týden uplynulo 45 let. Ve své době byla kritizovaná za přílišnou líbivost, ale právě proto získala pro reggae publikum po celém světě.
Alegorie exodu má na albu několik významů. V titulní písni zachycuje starozákonní příběh Mojžíše, který vyvádí svůj lid z Egypta a míří s ním do bezpečí, což má četné paralely v rastafariánské víře. Současně to mělo pro Marleyho velmi osobní význam, protože se po nepodařeném pokusu o jeho zabití v prosinci 1976 rozhodl odejít z Jamajky do Londýna. Exodus tak skutečně nahrával v nové zemi. V novém městě, které zrovna procházelo kulturními i třídními konflikty, jež se zrcadlily v nových žánrech jako punk nebo disco. Marley to vše pozoruje a bere si pro svou hudbu, co potřebuje. Rozhořčení i smířlivost – což jsou slova, jež vystihují nejprve stranu A, pak stranu B alba.
Výjimečná však byla hlavně Marleyho perspektiva, s níž pohlížel na euroamerickou sebestřednost, kterou pojmenoval i Time, když o Exodu napsal, že „čerpá inspiraci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
