Smutek jako terapie pro čtenáře
Americkou prozaičku nigerijského původu Chimamandu Ngozi Adichii proslavily hlavně romány, v nichž zachycuje historii své země, rodiny a řeší otázky identity a genderu v propojeném světě. I nová kniha se rozpíná mezi kontinenty, zároveň má intimní rozměr. Skrze esej, kterou napsala pro časopis The New Yorker a pak rozšířila, popisuje, jak ji zasáhla smrt milovaného otce, který zemřel roku 2020 v Nigérii – v době pandemie a lockdownu, kdy ztráty „na dálku“ zažívali lidé na celém světě. Truchlení ohmatává strohým jazykem bez eufemismů i klišé – a kde se jí k vyjádření emocí nedostává slov, pomáhá si výrazy z igboštiny v podobě oslovení či přezdívek. V jejím lamentu má žal rozměr osobní (samota a hněv), rodinný (společné vzpomínky) i kulturní (sdílené rituály). Adichie popisuje, že na rozdíl od matky už nemá sílu na africký „performativní“ smutek, ohledává napětí mezi soukromým zármutkem a svou pozicí veřejné osoby, ale hlavně tu staví poctu svému otci – prvnímu africkému profesoru statistiky. Právě vzpomínky na jeho suchý smysl pro humor jsou jedním ze zdrojů úlevy, ač ví, že rána se nikdy úplně nezacelí. Svazek tak může sloužit jako (auto)terapie pro ty, kteří se hovorům o ztrátě blízkých vyhýbají.
Hana Ulmanová
Chimamanda Ngozi Adichieová: Zápisky o smutku
Přeložil Petr Štádler. Host, 100 stran
Jak se Hawking uměl propagovat
[image id=…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
