Filip Topol temný i rozverný
Po smrti Filipa Topola (1965–2013) se v jeho pozůstalosti v Knihově Václava Havla našla řada nepublikovaných textů. Předloni z nich knihovna sestavila útlý svazek Kilián Nedory, do kterého editor Pavel Hájek shrnul dílka věnovaná Topolovu fatálnímu alter egu. Nedory se objevuje i v nové, rozsahem skoro trojnásobné publikaci Bláhové psaní. Také hru Narozeniny totiž Topol krátce po revoluci věnoval démonovi, jenž mu neustále nakukoval přes rameno. „O čem mám psát? O fetování, o mrdání, o vraždách, o úzkostech, o hudbě, o psaní? Ne. Chci psát o uvědomování si věcí. O tom chaotickém trysku, který touží, který lapá řád, který úpí, sténá a vzdychá v jakékoli souhře přesahující sebe sama,“ ptá se pak v jednom z dalších textů, jež Hájek soustředil do aktuální knížky. Nejde však jen o temně existenciální postřehy – kromě nedoryovské linie tu paralelně běží klasická topolovská linka rozverná. Jako v příběhu o proměně jistého Kafkina, který si během konzumace piva (neboli Světlonoše) v radotínském stánku v hlavě přehraje všechny Beethovenovy symfonie. Nebo v povídce o muži, jehož neschopnost mít sny vyřeší špunty do uší: „A jestli neumřel, má je tam dodnes!“ Víc už se toho bohužel v pozůstalosti nedochovalo. Jan H. Vitvar
Filip Topol: Bláhové psaní
Knihovna Václava Havla, 324 stran
Lépe a zčerstva porozumět světu
[image id=„200248746“ caption="Moshfeghová: Můj…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
