Kateřina Tučková se románově vrací na scénu po deseti letech od vydání Žítkovských bohyní. Novinka Bílá Voda je její knihou nejrozsáhlejší (bezmála sedm stovek stran) – a svoji autorskou metodu, s mimořádným ohlasem uplatněnou právě v předešlé knize, v ní spisovatelka nyní dovedla na samu mez.
Základní fakta jsou následující: Bílá Voda je nejsevernější i nejzápadnější obcí Českého Slezska, leží v okrese Jeseník na samé hranici s Polskem. V roce 1951 byly do tamního kláštera svezeny starší a práce neschopné sestry poté, co v předešlém roce nastoupila takzvaná Akce Ř, během níž režim zavřel ženské kláštery a zrušil ženské řeholní řády. V Bílé Vodě měla danou „věc“ vyřešit biologie – státní orgány prostě počítaly s tím, že řeholnice postupně vymřou. Ale přepočítaly se: v klášteře se celkově nakonec vystřídalo asi tisíc sester a některé se tu dočkaly i pádu režimu v roce 1989. V devadesátých letech se pak postupně vyprazdňoval.
Osvědčený mnohohlas
Tučková, která v úvodu knihy zdůrazňuje, že jde o román a že „příběh si vyžádal úpravu či zjednodušení některých míst nebo historických reálií“, začíná rokem 2007, kdy se do kláštera v Bílé Vodě uchyluje v životní krizi se nacházející čtyřicátnice Leny Lagnerová. V zanedbaném areálu žije nepočetná skupina řeholnic. Leny postupně poznává jejich charaktery a osudy, a to i díky tomu, že sestry ji pověří úklidem v klášterní pracovně a ona se prohrabává různými dokumenty. Současně autorka pozvolna obnažuje,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
