Občas je třeba výchovná facka. Vymezení mantinelů, které nejlépe stanoví pevná ruka. Je to přece normální. Takové věty používají muži, kteří doma bijí své partnerky – podle společenských norem v jejich kultuře přijatelných. A ženy, jejich matky a pak i dcery jsou na tento domácí rituál tak zvyklé, že většina z nich to pokládá za normální – 75 procent žen to uvedlo v průzkumu v DR Kongo, 50 procent v Kambodži, 36 procent v Egyptě. Rozhodně není mezi tamní populací žádoucí, aby stát nebo nedejbože nějaký mezinárodní orgán příliš zasahoval do dění za zavřenými dveřmi domácností. Co je přiměřené, si násilník rád stanovuje sám.
Mlátit manželky bylo i u nás dříve mnohem více normální. S emancipací jsme se od toho trochu vzdálili. Společenská norma ohledně násilí na dětech se ale posunula jen částečně. A tak vlivný český „táta od pěti dětí“ v médiích obhajuje bití potomků, a dokonce se zřejmě domnívá, že to od něj společnost očekává jako důkaz toho, že je tzv. chlap. Násilné tresty při výchově používají podle výzkumů téměř dvě třetiny českých rodičů, a velká část z nich dokonce nepovažuje facku dítěti za fyzický trest. Co je „přiměřené“ a co týrání, si také rádi stanovují za zavřenými dveřmi sami.
Dají se ale společenské normy změnit a jak to jde urychlit? Jak například přenastavit to, co „musí“ muž dělat, aby ho okolí uznávalo, a co naopak „smějí“ ženy dělat? Jde o jeden z nejzapeklitějších ekonomických problémů, protože kulturní normy v řadě koutů světa brzdí hospodářský i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
