Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Vařit, nebo nevařit knedlíky

Nepacičkuj! Nepacičkuj! Prosím tebe, nepacičkuj a nech mě ještě chvíli spát.“ Ale to si jenom myslím, to nemohu říkat nahlas. Kočka Luna Královna noci mi sedí u hlavy a tlapká mi po obličeji a pod bradou. Pro ni je nejkrásnější část dne, když vidí, že se probudila a že já také žiju a můžeme vstávat a pomazlit se.

Nehýbám se, ale udělám jedním okem škvírku, vidím tmu. Kočka to zaznamenala, spustila drnčák a radostně a hlasitě přede. Nemohu jí říct: „Lunečko, je brzy, nech mě pospat. Co budu dělat tak brzy?“ To by jí určitě bylo líto, že se neraduju z toho, že se zase vidíme a můžeme se přivítat.

Je koronavirus, nemáme zbytečně chodit do světa. A já s ohledem na věk jsem teď chráněný živočišný druh. Dny jsou dlouhé i tak, natož od půl šesté ráno. Voda mě probudí a trochu smíří se životem. Rozcvičím své rozležené a zatuhlé tělo. Chvíli něco dělám, ale jsou to takové ty činnosti, co nejsou vidět, když jsou hotové, a ani si nevzpomenete, co to bylo.

Dlouho a vydatně snídám, hodně chodů. Krásně při tom ubíhá čas. Budu muset dojít pro chléb a trochu pochodit. Jedu dolů výtahem. Mám čas udělat v duchu inventuru: peněženka, telefon, brýle, klíče, kapesníky. Co nemám, to nepotřebuji. Zběžný pohled do zrcadla a vyrazím do světa. NIKAM NEVYRAZÍM, nemám roušku! Mám sice jednu v tašce, ale ta by mi chyběla, až mi vítr srazí čepici bekovku přes oči. Já si ji budu v rukavicích rovnat a zase si přetrhnu gumičku u respirátoru. Tak stisknu devítku a jedu domů. Děkuji tomu, kdo vymyslel zdviž. Potom mě napadne, že už staří Řekové tak vozili šelmy do arény, a mám po radosti.

Jdu do parku, svítí sluníčko, nikde nikdo, jenom ptáčky je slyšet. Na hřišťátku pro dětičky stavějí dělníci ošklivý, nevkusný domeček. Vypadá jako poslepovaný ze zbytků něčeho jiného a je záměrně křivý. Naproti na hřišti je trenér (tak 20–30 roků) se skupinou kluků (tak 10–12 roků). Věděla jsem, že balon se může kopat pravou i levou nohou a cílem je, aby doletěl do soupeřovy branky. Ale on je učil ještě takové složitosti jako: „K tyči! Do horního rohu!“ A oni to tam fakt kopali! Nějak jsem tomu neporozuměla, ale ten trenér to komentoval: „Ty vole, to bylo hustý! Ty Brďo (nebo brďo… nevím, co je brďo), to čumim!“

Jdu nakoupit a domů. Přivleču chléb, brambory, mrkev, ředkvičky a ještě asi půl metráku něčeho. Brambory vařím hned, k obědu, ale jsou tak krásné, takže co takhle jednu s máslem a tvarohem… nebo dvě… Je deset a je po bramborách. Nevadí, k obědu můžou být bramboráky. Těsta je až moc, tak peču rovnou i na večeři a na ještě horkém vařiči dělám mrkev na zítra. Jsou čtyři hodiny, mrkev uvařená, na sádle smažené bramboráky se dají jíst i studené a s tou teplou mrkví a volským okem je to přímo hostina. Vynikající! Je pět hodin, odnesu odpadky, vyřídím telefony a SMS.

Je sedm hodin, přesně čas chystat večeři. Nechci už vařit, celý den vařím a myju nádobí. Ideální žena pro předminulé století. Vyndám krabičku z mrazáku. Je to segedínský guláš. No ale je škoda ho sníst jen tak s chlebem, to by chtělo „nasáknutej knedlíček“. Váhám. Zatím nakrmím kočičku. Je to jednoduché – vyndat porcičku z mrazáku a ohřát ji… Luna už tady na to dohlíží. Přece jen ty knedlíky uvařím, nebudu muset vařit zítra. I když, mohla by k nim být smetanová houbová omáčka…

Je mi to jasné: zákaz bezdůvodného vycházení = ponorková nemoc = nutkavé chování. Ty nasbírané kilogramy sádla se jmenují KORONAKILA.

A větší oblečení není kde koupit.

Autorka je v důchodu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 9/2021 pod titulkem Vařit, nebo nevařit knedlíky