Na jiném místě v tomto časopise se pojednává o novém nástroji v rukou EU, jak trestat pachatele lidskoprávních zločinů ze třetích zemí. Jde o obdobu amerického Magnického zákona, který uvaluje finanční a vízové sankce na Rusy zodpovědné za porušování lidských práv. Název nese podle ruského právníka Sergeje Magnického, který odhalil korupci v nejvyšších patrech ruské mocenské elity a odměnou za to mu byl žalář, kde v roce 2009 zemřel na následky mučení. Později Američani zákon rozšířili, takže se už nevztahuje jenom na Rusy, a evropská norma převzala tohle širší pojetí.
Od počátku vyjednávání na půdě EU se Magnického zákon používal jako referenční odkaz, aby hned každý věděl, o čem je řeč. Příběh Sergeje Magnického je všeobecně známý, vymezení a účel normy byly také jasné. Přesto když se unijní novinka přijímala, nikdy se neuvažovalo o tom, že by se jmenovala stejně. Proč?
Protože EU není stát, ale hybridní mezinárodní organizace, a tomu odpovídá její názvosloví. Dění v Unii je tak obalené do technického jazyka, který nejenže ubírá projektu na přitažlivosti, ale především komplikuje jeho porozumění, protože pod používanými názvy si laik často těžko co představí. Když se například řekne ministr zahraničí, každý ví. Ale „vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“? (A to je ještě ten lepší příklad!)
Kromě byrokracie je tu navíc politika a i ona vyřadila z možného názvu evropské normy odkaz na americký originál, protože členské země se sklonem k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
