Tenista lobuje, lobbista lobbuje. Takto se dá ve stručnosti shrnout rozdíl mezi slovesy „lobovat“ a „lobbovat“, jež se v praxi mnohdy zaměňují. Tenisoví fajnšmekři to znají: Míček vyletí obloukem vzhůru nad protihráče pobíhajícího u sítě a pak přistane v kurtu na jeho straně někdy jen centimetr před základní čárou nebo přímo na ní. Pokud je lob dostatečně vysoký, soupeř proti němu nemá šanci.
To „lobbista“ (ne však „lobbysta“ ani „lobbyista“) si možná tenis také někdy zahraje, ale nejčastěji je k vidění v parlamentních kuloárech i jinde při neformálních schůzkách, kde se snaží lobbovat, tedy přesvědčit zákonodárce, aby podpořili tu či onu verzi zákona. A tak existuje například mocná uhelná lobby, která dělá vše pro to, aby uhelné elektrárny jely naplno co nejdéle na úkor obnovitelných zdrojů energie – jejichž zástupci ovšem rovněž mají svoje lobbisty.
Původ lobbingu sahá až do starověkého Říma. Už tam se v předsálích mocných scházeli lidé, aby torpédovali výsledek rozhodování ve svůj prospěch. Moderní lobbing vznikl v Británii a v USA, kde se odehrává v předsálí (angl. lobby) tamních parlamentů. V obou zemích má silnou tradici a také profesní etický kodex. Cílem lobbistů jsou ale i úředníci, kteří disponují určitými pravomocemi, nebo média. Lobbing je tedy nedílnou součástí demokratického procesu, pokud ale probíhá transparentně a podle jasně daných pravidel.
A jak je to u nás? Přinejmenším od dob Miroslava Šloufa či Marka Dalíka převládá v české veřejnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
