Také s dávkou zděšení sledujete, jak se mění tuzemské ploty? Rozmáhá se nám tu totiž takový nešvar.
Vlastně dva nešvary. Zahrady se uzavírají za stěnami z betonových prefabrikátů, co se snaží předstírat, že imitují zeď. A ještě podivnějším zvykem se stává natrvalo potáhnout pletivo druhou vrstvou ze zelených pruhů polyetylenové tkaniny. Před pár lety se obojí objevovalo jenom pořídku. Teď ale hlavně v nových čtvrtích na periferiích jako by se pomalu zařazovalo k charakteru města. Majitelé zahrad přitom svorně podkopávají tři trendy, kterým asi ponejvíce fandíme: sousedské soužití, místo pro přírodu a kvalitní architekturu.
Účel je očividný: laciné soukromí. Člověk patří k teritoriální fauně. Jenomže, řečeno s Robertem Frostem: „Než postavil bych zeď, přec rád bych věděl, co obezdím a co nechávám za zdí.“ Město Canberra v roce 1924 vyhláškou, jež dodnes platí, směrem do ulice ploty úplně zakázalo. Radní chtěli, aby se občanstvo neuzavíralo v anonymitě. Metropole, které bylo pouhých devět let, teprve utvářela svou urbanistickou tradici, takže mohla přicházet s novými nápady. Náš útěk do úkrytu zažité zvyky naopak rázně mění – ohlašuje konec dobám, kdy soused se sousedem mluvili přes plot. Kolaterální obětí betonových stěn se stávají menší zvířata, před nimiž se zahrady neprostupně uzavřou. Angličané mimochodem dělají pravý opak. Iniciativa Ježčí ulice už pomohla udělat přes 12 tisíc průchodů ve zdech.
Největší ránu ovšem dostává vkus. Léta se nás architekti snažili…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
