Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“ Tak začíná Den trifidů, postapokalyptické – a nejslavnější – dílo britského spisovatele Johna Wyndhama (1903–1969). Sepsáno v atmosféře studené války vyšlo poprvé právě před sedmdesáti lety, v prosinci 1951. Sci-fi o mutacích, klimatických změnách a o přírodě, která se mstí na lidech prostřednictvím monstrózních masožravých rostlin, nestvůr, u nichž nevíme, jaké mají záměry, se rychle stala světovým bestsellerem. A trifid, trojnohá jedovatá rostlina schopná nejen chůze, ale také komunikace a učení, zasahující oběti třímetrovým žahadlem, jež se ukrývá v jeho květu a připomíná jazyk chameleona – a živící se masem rozkládajících se lidských těl –, zřejmě zůstává „jediným rostlinným ,literárním hrdinou‘ světového formátu“, jak jej v eseji „Trifid a popularizace botaniky“ popsala v roce 2007 pro časopis Vesmír přírodovědkyně Jitka Klimešová, která se coby vědkyně pokusila o „rekonstrukci“ trifida přesně podle Wyndhamovy předlohy.
Děj, kde je trifid spíše než „literárním hrdinou“ antihrdinou, není nutné dopodrobna připomínat. V románu jde o noc, kdy jsou na obloze vidět zvláštní zářící zelenavé hvězdy. Na oblohu se dívají miliardy lidí, což se stane osudným…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
