Bez nás by byli mrtví

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Respekt jako první české médium přinesl reportáž z napjaté situace na polsko-běloruské hranici, kde Lukašenkův režim organizuje migraci z Blízkého východu jako pomstu Evropské unii za tvrdé sankce. Text otištěný v aktuálním čísle vyvolal velký ohlas a diskuse nejen mezi čtenáři časopisu, a na četné žádosti jej proto výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

Małgosia Tokarska je hodně unavená – a vděčná za kávu. Je dopoledne a předešlou noc strávila v lese. Tu předtím taky. Předtím jednu noc spala doma, ale předtím zase strávila noc na nohou. Včera večer dostala tip od jednoho ze svých známých, že pár set metrů na severovýchod od města sedí dvě irácké rodiny. Sbalila do batohu čtyři lahve vody, čokoládu, několik konzerv s tuňákem a hromadu energetických tyčinek. Se setměním vyšla z městečka Białowieża do okolního pralesa.

Po několika desítkách minut našla skupinu čtyř dětí a čtyř dospělých. Byli schovaní pod hustými korunami stromů, kam nevidí drony pohraniční stráže. Jenom jeden z celé skupiny mluvil lámanou angličtinou, zbytek jakž takž vyřešil překladač v telefonu. Teplé a suché oblečení nepotřebovali, měli jenom hlad a žízeň. Spolu s kamarádem, se kterým vyrazila, jim vysvětlila, kde přesně jsou. Nepřáli si, aby volali polskou pohraniční stráž. Žádné z dětí, z nichž dvě byla batolata, nepotřebovalo lékařskou pomoc, dospělí taky ne. Rozloučili se, rodiny čekaly na první světlo, kdy se možná budou moc posunout směrem na západ. Małgosia Tokarska šla domů.

„Tyhle jsem viděla poprvé. Ale často narazím na lidi, které jsem viděla už třikrát, nebo taky sedmkrát. Krouží tam celé ty dva měsíce, co tohle dělám,“ říká docentka genetiky, která přes den pracuje ve vědeckém institutu v Białowieżi. „Je to beznaděj.“ Beznaděj je podle Małgosie Tokarské taky to, že pozoruje, jak v posledních třech týdnech množství lidí, kteří se přes unijní hranici snaží z Běloruska dostat, strmě stouplo. A to, že už je dva měsíce v pozoru, se známými si nedala ani pivo, protože nikdy neví, kdy bude muset vyrazit do lesa – a změní se to jedině tak, že na lidi bloudící a umírající v lese zkusí zapomenout a bude žít, jako by se kolem ní nic nedělo.

Małgosia Tokarska je jednou z tisíců místních lidí, kteří žijí na polské straně hranic s Běloruskem a stojí tváří v tvář poměrně bizarní situaci. Běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka hledal na počátku léta způsob, jak se pomstít za tvrdé sankce Evropské unii, která jeho režim kvůli terorizování opozice trestá. A jak je všeobecně známo – velmi rychle našel jedno efektivní a jednoduché řešení. Bělorusko se otevřelo obyvatelům Blízkého východu jako nová šance, jak se dostat do Evropské unie. V létě začali do Litvy a Polska přicházet první Iráčané a Syřané. Za tři měsíce nabrala situace dramatický spád a v lesích na východní hranici Polska se v tichosti a bez velkého zájmu zbytku světa odehrává největší humanitární pohroma v dnešní Evropě. Počet migrantů, kteří zkouší hranici překonat, setrvale roste. Polsko jim v tom velmi tvrdě brání. V současnosti se – říkají odhady – na hranici za jeden týden vydá několik stovek nových příchozích. V mrazivých a divokých lesích se dnes pohybuje určitě víc než deset tisíc lidí. A zapomenout na ně Małgosii Tokarské zatím nejde.

Fungujeme dobře

Litva a především Polsko, na které Lukašenka tlačí nejvíc, zareagovaly naprostým uzavřením hranice. Na polské straně se pohybují desítky tisíc vojáků, pohraničníků a policistů. Na koho narazí, toho pošlou zpět do Běloruska. Podle svědectví samotných migrantů je běloruská hraniční stráž obratem pošle nazpět, často tvrdým násilím. To se opakuje.

Najednou jsme lékaři, záchranáři, stopaři a právníci.

Tohle drama se odehrává v bezprostřední blízkosti obyvatel městeček, vesnic a osad u hranic. Jejich domovy jsou vcelku důsledně odříznuté od světa. Oni se přes kontrolní stanoviště, která polská policie vystavěla na silnicích, dostanou. Nikdo jiný se k hranicím podívat nemůže. Ani dobrovolní lékaři, ani velké humanitární organizace, ani novináři. Metody, které polští pohraničníci používají, jsou na papíře a podle narychlo přijatých polských zákonů legální, ale s velkou pravděpodobností porušují mezinárodní dohody. Pokud někdo může lidem bloudícím v lesích pomáhat, jsou to jedině obyvatelé nejtěsnějšího příhraničí.

„Už jsme si vytvořili dobře fungující síť,“ říká Kasia Wappa v kuchyni svého domu ve městečku Hajnówka, největším sídle v okolí. Mladá učitelka a překladatelka si na tenhle školní rok vzala zdravotní volno. Tráví ho stejně jako její teď už dobře známá Małgosia Tokarska. V několika bytech, domech a stodolách jsou zásobárny trvanlivého jídla a oblečení, jež přichází z celé země. Na sociální síti Signal, která je nejodolnější proti možnému odposlouchávání, si zhruba šedesát lidí z širšího okolí posílá zprávy o lidech v nouzi spolu s přesnou polohou na mapě. Pokud je Kasia Wappa právě k mání a může vyrazit rychle – a to, jak říká její okolí, se stává často –, sedne do auta, jede co nejblíž k místu, kde lidé údajně jsou, a hledá plácek, kde co nejméně nápadně zaparkovat svůj černý golf. Pak se pomalu a potmě prodírá lesem, aby se vyhnula polským hlídkám.

„Museli se z nás stát lékaři, záchranáři, logistici a stopaři,“ vysvětluje Kasia Wappa. Předevčírem narazila se svými společníky na skupinu, která uvázla v bažinách, jež zdejší lesy protkávají. Jedna z žen byla tak slabá, že se vlastními silami z mazlavého bahna nedostala. A tak ji dvě mladé a drobné ženy bez sebemenších zkušeností s pohybem v tomhle zrádném a nebezpečném terénu musely z bažiny vytáhnout, na zádech dovléct na cestu, kde je objevila hlídka polské pohraniční stráže. Strážníci uznali, že ženu nemůžou poslat zpátky za běloruskou hranici, a zavolali sanitku. „Pak se ptám, jestli jsem šílená já, nebo jestli je šílená tahle situace. Střídá se to,“ říká Kasia Wappa.

Oficiálně tu zemřelo 15 lidí. Místní odhadují mnohem víc.

„A ke všem těm rolím jsme ještě trochu právníci,“ podotýká Oliwia Hurley. Obyvatelka domku v malé osadě Pogorzelce, nedaleko města Białowieża, kde žije se svými dvěma malými dcerami, má jednu nevýhodu: totální šeroslepost. Na nočních výpravách by nebyla mnoho platná. Tak pomáhá organizovat sbírky materiálu a peněz, hlídá kolegyně a kolegy, kteří jsou právě v lese, a nejde spát, dokud nepošlou zprávu, že jsou opět v bezpečí doma. „Věcně vzato neděláme nic protiprávního. Nepomáháme nikomu překročit hranici. Naopak – pokud narazíte na člověka v ohrožení, musíte mu pomoct. Procházet se v noci lesem je naprosto legální,“ říká Oliwia Hurley.

Skupina místních zachránců má několik základních pravidel. Vždycky chodí minimálně ve dvou. Lidé v lesích jsou zoufalí a každá situace se řeší lépe ve více lidech. Nikdy nenechají nikoho použít vlastní telefon, a pokud nejde opravdu o život, zásadně nikoho nevozí vlastním autem. To už by mohla policie vyhodnotit jako převaděčství. Faktem je, že případy, kdy by policisté stíhali místní za pomoc, jsou – zatím – velmi vzácné, ví se jen o dvou mírných pokutách.

Oliwia Hurley má vztek. Na polskou vládu – ne proto, že by bránila lidem přejít hranici, je podle ní úplně jasné, že hranice je potřeba bránit. Má vztek, že ji brání tímhle způsobem a lidi jako ona tlačí do situace, na kterou nejsou připravení. Má vztek i na velké mezinárodní organizace. „Červený kříž se dostane všude na planetě. A sem ne? To je přece směšné,“ říká. „Celé tohle je divný experiment, uhozená zkouška lidskosti, ke které jsme se rozhodně nepřihlásili,“ dodává.

Tohle jsem nechtěla

Lesy na východě Polska jsou hluboké. Jsou v noci naprosto tmavé. Jsou plné divokých zvířat včetně tunových zubrů. Není to nekončící bažina – ale mokřady, tůně, bahno a říčky se zdejšími lesy proplétají a putujícího dokážou překvapit kdekoli. V samotném Bělověžském pralese a v jeho okolí je terén jen obtížně prostupný. Mrtvé stromy leží všude a křoviska jsou hustá. Zrádné je tady cokoli. Některý ležící kmen je tvrdý a kluzký, vedlejší je tak prohnilý, že jím bota projede několik desítek centimetrů až na samu zem. Chodit se tu dá jen v dobrých botách a směr zde neztratí jen opravdu zkušený člověk. Jak říká Małgosia Tokarska, ani vědci, kteří v jeho srdci žijí a tráví v něm celé dny, si před lesem nejsou jistí. Je to krajina, která budí bázeň. Jak říká Oliwia Hurley, místní se do její hloubi nepouští nikdy.

Kolik lidí cestou zemřelo, nikdo neví. Oficiální údaj je patnáct mrtvých, ale podle místních je to nesmysl. V noci mrzne a v říjnu pršelo. Narážejí na lidi v tak špatném stavu, že by se musel každou noc odehrát zázrak, a spíš hned několik zázraků. Místní zachránci mají podezření, že zázraky se nedějí. Podle nich těla buď leží v lese, nebo je pohraničníci z obou stran potichu odklízejí. Pro to druhé žádné důkazy nemají.

Zosia si je jistá, že kdyby neměla ona sama – a Mustafa – štěstí, tenhle marocký třicátník by už byl mezi oběťmi. A byl by v oficiálních počtech, protože ho polomrtvého našla v příkopu vedle hlavní silnice, která z Hajnówky vede na jih. Naložila ho do auta a odvezla k sobě domů. Její dům platí za bezpečné místo. Už jím prošlo devět lidí, kteří tu dostali pár dní na zotavení. A všichni odtud putovali dál. Mustafa má namířeno do Španělska. Velmi složitou cestu z Minsku přes celou Evropu si vybral, protože ji považoval za bezpečnější než překonávání Středozemního moře. Čekal, že to bude tvrdé. To, co tu prožil, ho prý přesto šokovalo.

Za pár dní Zosia (kvůli obavám z potíží se zákonem nechce zveřejnit své pravé jméno) napíše svým kontaktům mimo pohraničí. Je už několik let místní, ví, jak se s Mustafou dostat za hranice Hajnówky, za kterou již policejní kontroly nejsou tak časté. Na smluveném místě bude čekat kolega s autem, který Mustafu doveze do Varšavy. Pak už to bude na něm.

Zosia taky patří mezi lidi, kteří pomáhají přímo v lese. Ví, že tady už se pohybuje na hraně zákona, nejspíš za ní a soud by ji mohl shledat vinnou z převaděčství. „Do převaděčství jsem dělat rozhodně nikdy nechtěla,“ podotýká s hořkým humorem, „ale nedokážu ty lidi nahlásit pohraničníkům. Odvezli by ho zpátky. On opravdu málem umřel, dva dny jenom ležel, i teď sotva chodí. Napodruhé už by zemřel určitě,“ říká. To, co dělá, dělá podle svých slov z nutnosti a vlastně nedobrovolně. Nemyslí si, že hranice mají být průchozí pro každého. Ví, že lidé, kteří uvízli v lese, jsou nástrojem kalkulu běloruského diktátora. A ví, že většina z nich už teď ví, do čeho jdou, nebo to přinejmenším vědět můžou. „To všechno je pravda, ale důležité je to jen do momentu, kdy takový člověk, promrzlý a hladový, potřebuje vaši pomoc. Pak nemůžete dělat nic jiného,“ říká Zosia. Výjimečná doba žádá nečekaná rozhodnutí. Zosia kromě provozování svého domu uvažuje o tom, že adoptuje trojici nezletilých Syřanů, kteří jsou aktuálně v białowieżské stanici pohraniční stráže.

Divné, tiché

Pomáhající lidé odhadují, že za nimi stojí zhruba polovina místních obyvatel, druhá polovina si myslí, že pomáhat příchozím není správné. Stejně rozdělené je i mínění v celém Polsku, vyplývá z průzkumů. Jak říká Oliwia Hurley, mínění místních se pomaloučku přesýpá, protože setkání s utrpením promění i nejzatvrzelejší zastánce tvrdého postupu. „Ale takových setkání moc není. Respektive když ho nechcete prožít, vyhnete se mu. Můžete žít, jako by se nic nedělo. Zvláštní, že?“ ptá se řečnicky.

Zvláštní je to proto, že přítomnost vojska a policie je nepřehlédnutelná. V pohraničí je vojáků a policistů převelených z jiných částí země víc než místních obyvatel. Městy bez přestání projíždějí auta, mezi městy jsou časté kontroly, uprostřed lesa se zničehonic vynoří dlouhá kolona vojenských náklaďáků. Místní u sebe musí mít neustále doklady, veřejná shromáždění jsou zakázaná, policisté se ptají na důvod cesty nebo prostě jen přítomnosti – přestože vlastně nemohou, a když jim ho občan neprozradí, mohou leda pokrčit rameny, což se taky děje. Do úzkého pásu u hranic mohou jen místní, obyvatelé přilehlých vesnic a měst pouze s důvodem, který policisté přijmou.

„Stejně mnoho lidí dovede nerušeně žít. Na přítomnost vojáků se dá rychle zvyknout. Vypadá to jako válka, ale není to válka. Je to divná, tichá válka,“ popisuje Oliwia Hurley, „přípomíná se jen plíživě a občas.“ Hřbitov v Hajnówce byl v uplynulém týdnu, kolem svátku Všech svatých a Dušiček, každý večer osvícený tisícovkami svící. Vzpomínka na zesnulé je v Polsku velká sláva. Hřbitov je obklopený auty a přes den i večer se kolem něj pohybují stovky lidí. Pár dní po našem odjezdu pípá místním na telefonu další ze zpráv, které jsou teď běžnou realitou. „Skupina asi deseti lidí, jsou tam děti, na hajnówské cestě, pár set metrů za hřbitovem. Policie asi na cestě, kdo můžete, přijeďte.“