Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dneska je důležitej den. Zaspal jsem. Myslel jsem, že mi vedle hlavy zvoní budík v mobilu, moje zalepený oči ale na obrazovce rychle najdou začínající Teams call s kolegyněmi. Zmatenej a rozespalej vyskočím z postele a usedám k počítači, cestou ke stolu se rychle obléknu. Před rokem a půl by mi takovýhle ráno neprošlo, díky on-line světu ale můžu klidně zaspat nebo být na několika místech najednou.

Je pátek, po pracovním hovoru si ještě na chvíli lehnu. Je pátek a mně se nechce nic dělat. Den uběhne pomalu, je hezký světlo. Kvečeru jedu po docela dlouhý době za mámou domů. Z okýnka autobusu koukám postupně na betonový sídliště, který v půdorysu trochu připomíná barcelonský superbloky, nákupní centrum s rozlohou větší než Karlovo náměstí, pozůstatky vesnice a nakonec pole, sklady a zase pole. V těchto pražských okrajích a satelitech jsem vyrůstal a vždy, když jsem na Letné, Vinohradech nebo na Novém Městě, tak mi tenhle urbanistickej freestyle chybí.

Nejedu domů jen tak, dneska a zítra jsou volby. Poprvé jsem mohl volit v roce 2017, do parlamentu. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměl, věděl jsem ale, že je to důležitý, proto jsem šel. Důležitý byly i volby prezidentský, k urně mě tenkrát odvezl táta, abych pak stihl jít na brigádu. Pár rychlostních limitů jsme porušili i s mojí spolubydlící, která mě na poslední chvíli vezla k volbám do zastupitelstva minulý rok. Stihli jsme to na minutu. Od tý doby, co mi bylo osmnáct, jsem nic nevynechal. Nevěděl jsem proč, ale bylo to prostě důležitý.

Mám pocit, že letošní volby jsou nějaký jiný. Nejedu na poslední chvíli, nerozhoduju se, koho budu volit, až u urny, není to pro mě překážka v programu, naopak celý víkend stavím kolem voleb. A taky tenhle rok cítím nový pocit, který nevím, jak uchopit.

Cítím hrozně velký vztek. Cítím vztek na nikoho a na všechny zároveň. Jsem naštvanej na to, jaká témata ve veřejném prostoru řešíme. Jsem naštvanej, že o mých problémech a tématech žádná strana pořádně nemluví. Že řešíme krizi bydlení a neřešíme krizi kvalitního bydlení. Štve mě, že se politici bojí mít názor a naplno ho říct. Štve mě, že témata kultury, obnovy zdravotnictví a školství po covidu vůbec nezazněla. Že je atraktivní říct, že někomu sebereme dávky, ale že neřešíme, jak se skutečně postarat o ty nejzranitelnější. Že se z architektury stala jen věc měřená vynaloženou částkou. Že kdo neslíbí nízký daně, tak nevyhraje. Že jedinej správnej přístup k migraci je ten absolutně odmítavej. Vadí mi, že řešíme hodně dálnice, parkování a městský okruhy, ale málo veřejnej prostor. Vysokoškolský koleje a menzy nebo třeba přístup pracovního trhu k mladým lidem, který univerzity hrozně moc podporují. Že nikdo nepřišel a neřekl, že klimatická změna je příležitost a že nás tou změnou úspěšně provede a vrhneme se na to co nejdřív. Mám vztek na novináře a jejich hodnocení politických kampaní, na předvolební debaty, na lidi na sociálních sítích. Je toho mnohem víc.

Dneska je důležitej den. Jsou volby, zase, stejně jako vždy, jsou důležitý. Poslouchám hudbu, je pátek, línej den. Skrz autobusový okno mi na obličej dopadají poslední zbytky letního světla a já jedu nasranej domů volit. Cítím vztek a jsem za něj rád. Asi mi na těch volbách začalo fakt záležet.

Autor je studentem architektury krajiny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].