Jednou z věcí, jimiž se čeština odlišuje od řady jiných jazyků, jsou diakritická znaménka. Nám Čechům už to tak nepřijde, ale nejeden cizinec může pocítit zděšení, když poprvé uvidí český text se všemi těmi čárkami a háčky nad některými písmeny. A co teprve „ů“ – to už je naprostý unikát.
Samohláska „ů“ zaujala i českého překladatele a lingvistu Pavla Eisnera, který jí věnoval dokonce celou jednu kapitolu ve své knize Chrám i tvrz (1946). „Je to opravdu takový hodný chasníček, který si svou obloučkou znejmilejší, princezku nese na zádech a vandruje s ní světem českých knížek. Nemáme jediné písmenné spřežky, už dávno ne, každé naše písmeno je samo a sobec a jen pro sebe – zde však, jen v tomto jediném případě, jdou životem našeho jazyka dva souputníčkové, a jsou nerozluční. Ona by bez něho byla jen scvrklé ‚o‘, on bez ní jen sprosté ‚u‘. Jsou to dušičky symbolické,“ píše Eisner.
Jak se tedy „ů“ dostalo do češtiny? Zatímco dlouhé „ú“ – s čárkou – bylo v češtině přítomné od počátku její historie, „ů“ se do ní propracovalo postupně. Ve 14. století se písmeno „ó“ začalo vyslovovat se spoluúčastí rtů, až postupně přešlo ve dvojhlásku „uo“, tedy ze slova „vól“ se stalo „vuol“ nebo výraz „kóň“ se proměnil na „kuoň“, „dóm“ v „duom“ „Bóh“ v „Buoh“ a podobně.
Během 15. století se pak ve výslovnosti dvojhlásky „uo“ čím dál více prosazovala první samohláska, „u“, která postupně zcela převládla. Když nakonec část „o“ ve výslovnosti zanikla, zůstala dlouhá samohláska „u“.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
