Attiéké (vyslovujeme „ačeké“) je zdaleka nejtypičtější ivorijský pokrm z fermentovaného manioku. Dnes se hojně konzumuje v celé západní i střední Africe, ale původně pochází přímo odtud, z dnešního Abidžanu, od lidí žijících od nepaměti na březích laguny Ébrié v Guinejském zálivu. Vzezřením trochu připomíná kuskus, ale krupicovitá zrnka jsou světlejší, na omak lepí a hlavně zcela nezaměnitelně voní. Přísně vzato se jedná o přílohu, ale kolikrát slýchám, jak si místní v hospůdkách a pouličních stáncích objednávají: jedno attiéké. – A s čím? – S uzenou rybou a lilkovou omáčkou! – tedy přesně naopak. Narazíte na něj taky v běžné mluvě. Když vám třeba někdo „míchá do attiéké písek“, znamená to, že vám hází klacky pod nohy. Nebo v literatuře. To když Tierno Monénembo v samotném titulu svého krásného románu Un attiéké pour Elgass (Attiéké pro Elgasse) z roku 1993 vzdává hold slavnostní hostině, jejímž základem je – čtenář správně vytušil – attiéké a kolem které se postupně rozplétá děj.
Attiéké dostanete všude a lidé ho konzumují ráno, v poledne i večer. Prodává se v čirých igelitových pytlíčcích, které jsou vlivem procesu kvašení pěkně nafouklé. Jedna porce neboli „koule“ (boule) vyjde v přepočtu na 20 korun a navzdory nízké kalorické hodnotě (kolem 188 kcal / 100 g) zasytí více než vydatně. Jí se samozřejmě rukama. Uválené sousto namočíme v omáčce, buď ze zmíněných žlutých lilků (sauce claire), nebo z dužiny plodů palmy olejné (sauce graine…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
