Když ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková mluvila o své práci, ráda zdůrazňovala, že soudce tu má být pro ostatní. A především pro část společnosti nacházející se ve slabším postavení, na kterou se ve světě právních a politických rozhodnutí často zapomíná. Tento přístup, kdy soudce nebo soudkyně hledí na přidělené spisy jako na lidské příběhy, ji nyní dovedl až do Štrasburku, kde se ke konci roku stane za Česko novou soudkyní Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Asi bychom nenašli mnoho představitelů zdejší justice, se kterými by si veřejnost něco konkrétního spojila. A pokud by si právní laik na pár jmen vzpomněl, tak spíše pro jejich politické angažmá nebo proto, že usedli do čela nejvyšších soudů. Šimáčková v politice nikdy nebyla, žádnému soudu nešéfovala, přesto je její jméno ve veřejném prostoru známé.
Na Ústavním soudu totiž stála v pozici nositelky agendy větší citlivosti vůči ohroženým skupinám a menšinám, ale i liberálnosti ve společenských tématech. V rozhodnutích se zastávala jednotlivců proti státu, ať už šlo o práva dětí, pacientů nebo cizinců. Byla také autorkou průlomového rozhodnutí v sociální péči, podle kterého člověk s těžkým postižením má právo žít nezávislý život a kraje mají být aktivní v budování sociálních služeb. V nevyřešitelném sporu o to, jestli má být soudce ten, kdo posouvá právní stav dopředu, nebo je „jen“ záchrannou brzdou a kontrolorem dodržování práv (v systému jsou potřeba obě polohy), bezpochyby vyznávala první přístup.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
