Amerika, nebo al-Káida: kdo vyhrál?

Nikdo z pamětníků asi nezapomene, co dělal 11. září 2001. Autor těchto řádků pobýval s přáteli na krušnohorské samotě, kam zprávu o nárazu letadel do newyorského mrakodrapu přivezla kamarádka ze sousední vsi. Nasedli jsme společně do auta a odjeli sledovat televizní zpravodajství do nejbližší hospody. Útok vypadal jak z hollywoodského akčního trháku a každého u stolu přepadl neblahý pocit: svět se právě změnil a začal souboj o budoucnost.

To bylo ostatně cílem Usámy bin Ládina a jeho organizace al-Káida, která údery mířící kromě mrakodrapů Světového obchodního centra i na budovu Pentagonu a amerického Kapitolu (jejž před destrukcí zachránila vzpoura pasažérů proti únoscům na palubě letu 93 United Airlines) zosnovala. Měly být prvním výstřelem ve válce, která spustí rozklad Západu a překope řád světa. Povedlo se jim to? Vyhrává nyní, ve chvíli dvacátého výročí, Usámovo džihádistické hnutí, nebo Amerika a její spojenci?

Amerika, protože Arabové bin Ládina zklamali

Pro pochopení logiky 11. září je třeba vrátit se pár let do minulosti. Útok na Ameriku byl totiž lekcí, kterou bin Ládin vyvodil z předchozích nezdarů náboženských extremistů. Ti s pomocí Spojených států v osmdesátých letech porazili sovětské okupanty v Afghánistánu a se skalpem ateistické velmoci se přesunuli do svých domovů nebo na jiná bojiště – s cílem porazit sekulární diktatury a vytvořit emiráty řízené jejich dogmatickým výkladem islámu. V Alžírsku, Bosně ani Egyptě však neuspěli a nezískali širší podporu obyvatel.

Když pak Usáma bin Ládin a hlavní ideolog al-Káidy, egyptský klerik Ajmán Zaváhirí ve druhé polovině devadesátých let pátrali po příčinách, dospěli ke Spojeným státům: protože jejich síla drží arabské diktatury u moci, lidé nevěří, že je možné zavedené pořádky porazit, a k džihádu se nepřipojí. Je proto třeba nejprve spektakulárně zaútočit na mocného „vzdáleného nepřítele“, na Ameriku, ukázat její zranitelnost a vyvolat tak silnou emoci, že se arabská „ulice“ sjednotí pod černým praporem džihádu. „To je klíč k interpretaci 11. září,“ píše o této bin Ládinově úvaze francouzský specialista na islamismus Gilles Kepel ve své loňské knize Away from Chaos. The Middle East and the Challenge to the West (Pryč z chaosu. Blízký východ a rukavice hozená Západu).

Srovnání těchto ambicí s realitou roku 2021 je jednou z možností, jak najít vítěze 11. září. Cíl al-Káidy se prokazatelně nenaplnil. „Arabská ulice“ se hromadně k džihádistům nepřidala a od útoků na USA se veřejně distancovali i islamisté z Muslimského bratrstva, kteří předtím společně s džihádisty podporovali svatou válku proti Sovětům v Afghánistánu. Bin Ládin koncem devadesátých let vzkázal, že je „individuální povinností každého muslima zabíjet Američany a jejich civilní a vojenské pomocníky ve všech zemích, kde to je možné, avšak i po 11. září se tímto doporučením řídila jen naprosto mizivá hrstka z miliardy muslimů. Tento neúspěch byl očividný během revolt arabského jara, kdy se džihádisty nenáviděné sekulární diktatury náhle a nečekaně hroutily.

Specialistka na ideologii al-Káidy Nelly Lahoud prozkoumala 96 tisíc digitálních složek, včetně šesti tisíc stran textu v arabštině, ze zveřejněné bin Ládinovy korespondence zabavené CIA při úspěšném útoku na jeho úkryt v Pákistánu v dubnu 2011. V zářijovém vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs popisuje, jak bin Ládin při sledování zpráv o tzv. arabském jaru naříkal, že on a jeho souvěrci stojí zcela na okraji dění. Příbuzným a kolegům psal, že „nemůžeme dělat nic jiného než ještě posílit naše modlitby“.

Tato rada ale nevedla k úspěchu. I poslední sociologická data ukazují rostoucí skepsi vůči náboženství a náboženským autoritám napříč celým Blízkým východem. Podle průzkumů Arab Barometru stoupl v letech 2015–2020 podíl mladých Arabů ve věku 18–24 let, podle nichž hraje náboženství na Blízkém východě příliš silnou roli, z 50 na 66 procent. Polovina mladých respondentů si myslí, že náboženské hodnoty brání jejich zemím v pokroku. To neznamená, že džihádistům či šířeji náboženským dogmatikům docházejí rekruti – masové podpoře se ale dvacet let po 11. září netěší.

Amerika, protože se jí povedlo al-Káidu ochromit

Usáma chtěl zažehnout globální požár. „Amerika a každý, kdo v ní žije, se nebude moci cítit bezpečně až do chvíle, kdy se bezpečí stane realitou i pro nás, kdo žijeme v Palestině, a dokud armády bezvěrců neopustí zemi Muhammada,“ vzkázal strůjce útoku Američanům dva týdny po 11. září. V následující pětiletce teroristické atentáty otřásly turisty vyhledávaným indonéským ostrovem Bali, Madridem a Londýnem. Avšak al-Káidě se nepodařilo zopakovat srovnatelně ničivý útok, což byla na podzim 2001 široce sdílená obava.

Usáma nepočítal s tím, že Američané vtrhnou do Afghánistánu.

Jednou z příčin je další chybný předpoklad charismatického arciteroristy. Z korespondence zabavené CIA vyplývá, že po 11. září počítal v USA s výbuchem protivládních demonstrací srovnatelných s někdejším masovým hnutím proti vietnamské válce. Myslel si, že Američané donutí svou vládu k odchodu z Blízkého východu, ale stal se pravý opak. USA a jejich spojenci z NATO bleskově vtrhli do Afghánistánu a svrhli vládnoucí hnutí Tálibán, které teroristům poskytovalo ochranu. Na takovou možnost bin Ládin svou organizaci vůbec nepřipravil. Základny al-Káidy byly rozprášeny, velká část velení zajata, zabita nebo musela neustále utíkat a skrývat se, především na pákistánských kmenových územích. Džihádisté se nemohli ve větších skupinách setkávat, jakákoli komunikace představovala riziko odhalení.

Spásy se však džihádisté dočkali v lednu 2003 a přišla k nim v podobě americké invaze do Iráku ovládaného tyranem Saddámem Husajnem. „Měli jsme možnost zničit al-Káidu a naprosto oslabit Tálibán, ale koncem roku 2002 jsme přesunuli vojenské síly z Afghánistánu do Iráku. Přesně ve chvíli, kdy se Tálibán pokusil přeskupit síly, jsme začali jinou válku – a poté začala zkáza,“ popisoval v srpnové epizodě podcastu SpyTalk ze svého pohledu klíčovou chybu protiteroristického tažení analytik Ali Soufan. Tento rodák z libanonského Bejrútu byl až do roku 2005 speciálním agentem FBI a v roce 2000 vedl vyšetřování útoku al-Káidy na americkou vojenskou loď USS Cole v Saúdské Arábii. Nikdo nebyl blíže včasnému odhalení útoků z 11. září než on, zabránila tomu zřejmě jen – jak mimo jiné ukazují vynikající kniha novináře Lawrence Wrighta The Looming Tower (Vysoké věže) a stejnojmenný seriál – rivalita mezi FBI a CIA, která se Soufanem nesdílela některé informace. Podobně invazi do Iráku interpretovala i al-Káida: „Když Bůh poznal naše trápení a bezmocnost, tak nám otevřel nové dveře džihádu v Iráku,“ cituje Nelly Lahoud v již zmíněném textu z dopisů mezi lídry Usámovy organizace.

Irácká fronta se ale velmi brzy vymkla bin Ládinově kontrole: tamní odnož al-Káidy byla brutálnější, než si Usáma přál, k jeho nelibosti ve velkém masakrovala zvláště irácké šíity a křesťany a štvala tak proti sobě veřejnost. Spory postupně vyústily do schizmatu džihádistického hnutí. Z irácké větve al-Káidy vyrostl tzv. Islámský stát (IS) a obě skupiny se na bojišti v Sýrii i dnes v Afghánistánu staly nepřáteli na život a na smrt. Pozornost obou se ale v rozporu s bin Ládinovou strategií obrátila od západního „vzdáleného“ nepřítele zpět k lokálnímu dění. Syrská větev al-Káidy se v roce 2016 distancovala od útoků na Evropu a Ameriku a snaží se získat uznání coby vládce Idlíbu, jediné zbylé oblasti v Sýrii bojující proti režimu tamního diktátora Bašára Asada. IS v roce 2014 na syrsko-iráckých hranicích založil chalífát se zhruba deseti miliony obyvatel a jeho brutalita v podobě teroristických útoků probleskovala i do západní Evropy, zvláště do Francie a Belgie.

Po porážce chalífátu, kterou v roce 2017 zařídili hlavně americké bomby a bojovníci z řad syrských Kurdů, již nejsou džihádistické organizace schopné plánovat útoky ve vzdáleném zahraničí. Francouzský znalec Gilles Kepel proto tvrdí, že jsme vstoupili do nové fáze. „Myslím si, že právě zažíváme novou vlnu terorismu, kdy atentátníci na Západě na rozdíl od minulosti nejsou zapojení do reálných islamistických skupin a nečtou extremistickou literaturu. Žijí na Instagramu, sledují memy a k násilnému činu je vyprovokuje momentální atmosféra. Tak jako se to stalo vloni na podzim během útoků ve Francii spáchaných mladými lidmi, kteří se předtím nepohybovali na islamistické scéně, a vůbec proto nebyli v hledáčku tajných služeb,“ řekl Kepel letos v lednu Respektu. V posledních čtyřech letech páchají teroristické útoky v Evropě výhradně osamělí jedinci a jejich činy, jakkoli často rozsévají hrozivou smrt, nevyžadují náročnou přípravu. Je to i projev úspěchu bezpečnostních složek, které dokázaly manévrovací prostor džihádistů výrazně omezit.

Daniel Byman z Georgetownské univerzity dochází v novém vydání Foreign Affairs k závěru, že kvůli nespočtu nových opatření není dnes útok srovnatelný s 11. zářím proveditelný. Teroristům chybí základna podobná Afghánistánu před 11. zářím, dronové útoky neustále ničí jejich vedoucí kádry, bankovní převody i internet jsou mnohem pečlivěji hlídané. „Namísto konečné výhry se Spojené státy spokojily s něčím méně ctižádostivým. Uznávají, že není možné džihádistický teror navždy a zcela porazit – nebo že by takové snažení bylo příliš nákladné –, a spokojí se proto s omezením hrozby,“ píše Byman. Americkou doktrínou podle něj není „vyřešení“ problému, ale jeho „manažování“ na přijatelné úrovni – a to se navzdory aktuálnímu dění v Afghánistánu docela daří.

Al-Káida, protože džihádismus prorůstá do dříve bezpečných zemí

Daniel Byman ale sám dodává, že se úspěch omezuje na Spojené státy a Evropu. „V Africe, na Blízkém východě a v jižní Asii jsou džihádistické skupiny mnohem aktivnější než před 11. zářím,“ píše o postupné metastázi extremistů do chudších zemí. Svět je kvůli nim v porovnání s rokem 2000 nebo i s rokem 2010 mnohem nebezpečnějším místem.

Například v malijském Timbuktu se až do roku 2009 konal hudební festival, kam se sjížděli příznivci saharského blues ze západní Evropy – o pár let později tam zavlála vlajka džihádistů, které se dodnes nepodařilo vymýtit. Kamarád autora těchto řádků v roce 2007 vyučoval zahalené slečny na dívčí škole v Jemenu angličtinu – o dva roky později tam vznikla větev al-Káidy a takový pedagogický program by dnes byl kvůli riziku únosu a obecnému rozvratu země nepředstavitelný. U nalezišť zemního plynu na severu Mosambiku francouzský koncern Total naplánoval největší investici subsaharské Afriky, než ji letos kvůli násilí nově vzniklé místní odnože Islámského státu odložil. Metastáze nekončí: somálská větev al-Káidy začala svou propagandu vydávat v oromštině, jazyce, kterým hovoří největší národ sousední Etiopie, a snaží se tak k dalšímu rozpínání využít chaosu v této druhé nejlidnatější zemi kontinentu.

Subsaharská Afrika se stává novým ohniskem globálního džihádu. Jedna z hlavních bojových front vede Sahelem, kde zvláště džihádisté v Mali čekají na stažení francouzských a evropských sil s podobnou nadějí jako Tálibán na odchod Američanů z Afghánistánu. Druhá fronta se táhne u pobřeží Indického oceánu, především v Somálsku, kde by podle znalce konfliktu Rashida Abdiho místní větev al-Káidy aš-Šabáb v případě stažení intervenčních vojsk několika afrických států dobyla zemi ve stejném tempu, jako se to povedlo extremistům v Afghánistánu. „Aš-Šabáb je jako stínová vláda, která je efektivnější než somálský stát,“ řekl Abdi minulý týden v podcastu The Horn, který se specializuje na dění v Africkém rohu. „Intervenující státy nejsou ochotné zůstat v zemi napořád a promýšlí strategii odchodu. Ale jsem si jist, že vývoj v Afghánistánu zcela změnil konverzaci. Proběhne hodně přemýšlení o rizicích brzkého stažení a myslím, že zahraniční jednotky v Somálsku zůstanou ještě delší dobu.“

Africké džihádistické skupiny připomínají Tálibán v jednom důležitém směru. Jsou reakcí na korupci a kolaps místních států a využívají lokálních etnických, ekonomických či náboženských konfliktů. Obvykle – platí to v Mosambiku, Nigérii i Mali – působí v nejchudších, centrální vládou dlouhodobě zanedbávaných regionech. Ke značce al-Káida nebo IS se hlásí z marketingových pohnutek: vyvolávají pak větší strach a snáze verbují pěšáky. Soustředí se však zatím plně na místní boje, poznatky o plánovaných útocích na USA nebo na Evropu chybějí. Přítomnost francouzské armády v Sahelu ale využívají k mobilizaci bojovníků proti „okupantům“ z bývalé koloniální mocnosti. To ilustruje obecnější dilema zahraničních intervencí: bez nich hrozí výhra džihádistů, přítomnost cizích vojsk však z druhé strany drží u moci neoblíbené, zkorumpované vlády a blokuje tím nápravu nefunkčních režimů.

Každých pět let jiná odpověď

Kdo tedy v uplynulých dvaceti letech vyhrál? Převažující odpověď se zatím každých pět let mění. V roce 2006 zuřilo násilí v Iráku, afghánský Tálibán vstal z popela, Usáma byl stále naživu a čekaly se další útoky na západní cíle. V roce 2011 se zdálo, že se mračna přehnala: Usáma byl dopaden, arabské jaro platilo za projev touhy mladých lidí po svobodě a důstojnosti a džihádisté v něm nehráli žádnou roli. V roce 2016 se naděje „jara“ rozplynuly a silnou kocovinu vyvolala zvláště existence krvežíznivého Islámského státu a jeho občasné teroristické výpady do západní Evropy. V roce 2021 je IS rozprášen a pominula vlna teroru v Evropě i přitažlivost politického islámu mezi mladými Araby. Avšak džihádistické skupiny pořád existují, je jich naopak na světě čím dál více. A všichni teď čekají, kolik energie jim dodá výhra Tálibánu v Afghánistánu.

Poslední čtyři roky páchají teroristické útoky v Evropě výhradně osamělí jedinci.

„Poslední dvě dekády ukázaly, jak málo toho džihádistické skupiny svedou. Spíše dosáhnou věčného života v ráji, než aby dostaly na kolena Spojené státy,“ píše Nelly Lahoud závěrem zevrubného textu ve Foreign Affairs. Bývalý speciální agent Ali Soufan je jiného názoru. Podle jeho výkladu bylo 11. září jen první fází plánu al-Káidy, rozkolísáním mezinárodního řádu. Ve druhé fázi chtějí džihádisté využít mocenská vakua všude tam, kde se podaří svrhnout stávající režimy, vytlačit z nich konkurenty a postupně srůst s místními kmeny a obyvateli. V Afghánistánu, který má být podle bin Ládinova proroctví centrem tohoto snažení, se to podařilo. Teď jsou na řadě další oblasti a až jich bude hodně, tak přijde čas na jejich spojení a triumf. „To je jejich plán, inspirovaný tím, jak barbaři zničili římskou říši,“ říká Ali Soufan. „Podle jejich prorockých mýtů k tomu nevyhnutelně dojde.“

Inu, uvidíme.