Hurá, zítra (10. srpna) se kluci (14, 12 a 9 let) vracejí z letního tábora se zaměřením na angličtinu. Těším se, už se mi stýskalo. Bilance návratu však není valná. Nejen dvě rýmy. Nejmladší se ke mně tulí a má přes sebe divně přehozenou mikinu. Napoprvé neregistruji, jsem něčím zaměstnaná, napodruhé zbystřím: Hm, ta jedna rýma je se zafačovaným palcem na pravé ruce a s hláškou: „Musíme s tím prý na rentgen.“
Už tuším, co se děje (v duchu vybírám: zlomenina, sraženina, nebo také nic), příčinu úrazu momentálně neřeším, stává se to, tábor je tábor. Ihned po obědě vyrážíme na chirurgii v Modřanech. Ale běda, ordinuje jen do 12 hodin. Bez váhání se přemisťujeme do Krče a já se obrňuji trpělivostí – v Krči je to vždycky nadlouho, je to spádová dětská chirurgie. Čekáme v čekárně, studujeme prioritu úrazů. Jsme vybaveni jídlem a pitím, ale stejně zbytečně, do konce vyšetření pacient z pochopitelných důvodů nesmí jíst ani pít (no, zkuste to někdy vysvětlit dítěti). Po rentgenu a dvou a půl hodinách čekání se od lékařky dozvídám: „Maminko, je tam zlomeninka, dáme palec do dlahy a v pátek si zajděte na kontrolu v místě bydliště (ony zmíněné Modřany), aby sádru dotočili.“ Poslušně přikyvuji. Jsem překvapená, ani ne tak zlomeninkou jako oslovením, přece jen mám příjmení. Navíc nejsem maminka lékařky, ale kdo ví – kdybych si pospíšila, mohla bych jí být.
Na pátek 13. srpna si beru dovolenou, počítám s tím, že nějakou tu „hodinku“ na chirurgii strávím. Jsem překvapená, ordinace zeje prázdnotou, na řadu jdeme okamžitě. Důvod je prozaický – kvůli dovolené na RTG (jeden laborant, jedna sestřička na recepci) oddělení chirurgie neošetřuje úrazy, máme přijít v úterý.
Přicházíme v úterý 17. srpna, v 8.01 vkládám kartičku pojištěnce do přístroje, kterým se oznamuje příchod pacienta. Objevuje se hláška: „Už o vás víme.“ Se synem usedáme, čekárna je přeplněná pacienty všech věkových kategorií a různých typů úrazů. Řadíme se za ty, kteří přišli před námi. Trpělivě čekáme a povídáním si krátíme čas. Přicházejí další pacienti a kolem desáté hodiny se na displeji přístroje objevuje oznámení, že příjem pacientů je ukončen. Nedivím se. Trpělivě čekáme dál, mezitím přicházejí jiní, zvoní rovnou na sestřičku, jsou odesláni na RTG. Předběhli nejen nás, ale i ostatní, ty poslušné.
V 11.20 nás sestřička konečně volá, výsledkem je žádanka na RTG. Máme štěstí, ještě syna stihnou zrentgenovat před odchodem na polední pauzu (11.30–12.00). V duchu jásám, avšak předčasně. Vracíme se do čekárny. Tam už se začíná zvedat vlna nevole, pacienti začínají protestovat, avšak osazenstvo čekárny dostává od sestřičky tvrdý úder: „Už toho mám dost, děláte z toho holubník!“ Prima, nejlepší obrana je útok. Přemýšlím, k čemu je tam tedy ten počítač?
Na řadu k finálnímu ošetření přicházíme v 12.55, pět minut před ukončením ordinačních hodin, pár pacientů za námi ještě čeká. Lékař mi ukazuje zlomeninu, vysvětluje příčinu – kopnutí muselo mít páčivý účinek. Sestřička zatím „dotáčí“ sádru, palec bude uvězněn na „poctivé čtyři týdny“. Zkažený konec prázdnin, špatný začátek školního roku (díky, kamarádko z tábora). Z chirurgie odcházíme v 13.10, po pěti hodinách strávených ve zdravotnickém zařízení.
Chápu podstatu Hippokratovy přísahy, lituji lékaře a sestřičky, nechápu aroganci, neschopnost/neochotu zajistit „náhradní řešení“ (chod RTG, kontakty na jiná RTG), nechápu systém.
Připadám si jako v Saturninovi, známém humoristickém románu Zdeňka Jirotky z období první republiky. Tam hlavnímu hrdinovi zrentgenovali opačnou dolní končetinu. No, synovi aspoň tu správnou, ale do smíchu mi nebylo.
P. S.: Ochotu, nasazení a pružnost ukázali lékaři a sestřičky během pandemie, o to více zamrzí tahle letitá „nepružnost“ zdravotnického systému.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
