Bylo to napínavé odpoledne. Minulý čtvrtek se odehrál v Tokiu historicky první závod lezců o olympijské medaile. Adam Ondra, jemuž americký deník The New York Times věnoval minulý týden velký článek coby pravděpodobně nejlepšímu lezci na světě, který ale asi kvůli způsobu organizace olympijského závodu zřejmě medaili nezíská, skutečně neuspěl. Tedy pokud můžeme šestému místu na olympiádě říkat neúspěch. Každý, kdo závod sledoval, zřejmě na ten zážitek jen tak nezapomene.
Lezení je jedna z těch nových olympijských disciplín, které jsou svým pojetím trochu odtažené od tradičních sportů, pěstují se ve specifické komunitě lidí, a cestu na nejsledovanější sportovní událost planety si proto vybojovávaly pracněji. Neodmyslitelnou součástí je vztah k horám, tedy jakási duchovní složka, která s tradičním sportovním či závodním puzením nemusí vždy harmonicky ladit. Lezení na skály je překonávání překážek, kde se časy a metry počítají teprve v druhém sledu, pokud vůbec.
Profesionální lezci a organizátoři sportu přesto našli způsob, jak závodit. Lezení se přesunulo do hal, kde se začaly vytvářet sofistikované stěny napodobující nejsložitější skalní útvary a poskytující rovnocenné podmínky všem závodníkům. Vše pak vyvrcholilo ustavením olympijské disciplíny s názvem sportovní lezení, která se skládá ze tří částí – lezení na rychlost, bouldering (překonávání určitých situací na malém prostoru) a lezení na obtížnost.
Adam Ondra je mnoha lidmi z lezecké komunity považovaný za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
