20A_foto Michael Magercord
(Heidelberger Strasse)

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Západní Berlín byl až do roku 1990 pod správou západních vítězných mocností druhé světové války, oficiálně nepatřil ke Spolkové republice, a bundeswehr sem proto nemohl posílat povolávací rozkazy. Stěhovaly se sem kvůli tomu tisíce mladých mužů, kteří se v Západním Německu chtěli vyhnout vojně. Jedním z nich byl mladý novinář a student urbanistiky Michael Magercord. Koncem osmdesátých let s fotoaparátem obešel všech 156 kilometrů zdi rozdělující Berlín, Německo, Evropu a vlastně celý svět a zaznamenával všední život v jejím stínu i její nečekané mizení. Přinášíme výběr snímků z jeho knihy Meine Mauer. Fotografien eines Westberliners 1986 bis 1993 (Moje zeď. Fotografie Západního Berlíňana 1986 až 1993)

Reklama
Reklama

20J_foto Michael Magercord
Pláž à la Kreuzberg.

Jaký to byl vlastně pocit, žít v zazděném městě?

Byl jste ze všech stran zazděný, a přesto jste se cítil svobodný, protože jste žil na správné straně zdi. Historicky to byla asi zcela neopakovatelná situace, naprosto absurdní, a pro nás tehdy přesto všední. Nepočítali jsme vůbec s tím, že zeď během našich životů zmizí. Také to bylo zatím asi jediné místo v dějinách, kde jste mohl žít zcela bez ohledu na ekonomické tlaky, rozhodnout se zcela svobodně, jak budete žít.

Mohl byste to rozvést?

Západní Berlín byl nejchudším, ale současně nejlevnějším místem Spolkové republiky. Zvlášť ve čtvrtích poblíž zdi bylo hodně prázdných bytů, a tedy velmi levné nájmy. Platil jsem za bydlení 120 marek měsíčně a tu částku jsem si vydělal za desetihodinovou brigádu. Domy sice byly zanedbané, bez centrálního topení, s kamny na uhlí, bez sprchy, záchod stál venku na chodbě, ale dávalo vám to svobodu, jaká ve víc nóbl a dražším západním Německu nebyla. Dvacet hodin práce stačilo na měsíční živobytí a ve zbylém čase jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Město bylo plné věčných studentů, umělců i rádoby umělců a samozřejmě je taky pravda, že dělat si pořád vše podle libosti je pro leckoho náročné. Ale kdykoli jste se mohl rozhodnout, že začnete žít „rozumně“, tedy víc pracovat a zařadit se do místní střední třídy.

20A_foto Michael Magercord
(Heidelberger Strasse)

Stačilo k tomu razítko z východoněmeckého úřadu, který sídlil v Západním Berlíně, a musel jste si povinně na každý den vyměnit 25 západních marek. NDR tak získávala valuty… Každý měsíc jsem s foťákem vyjížděl přes zeď, nejen do východního Berlína, ale i do Drážďan, Lipska, Chotěbuzi, k moři. Ale to dělalo jen málo lidí ze Západního Berlína. Východní Berlín byl za zdí, málokdo ho vnímal a zajímal se o to, co se tam děje.

20E_foto Michael Magercord
Někde se teenageři scházejí na autobusové zastávce, jinde u zdi. (Kreuzberg)

Vážně?

Na západní mapě Berlína byl východ zbarven do šeda a to přesně vystihovalo většinovou náladu – kdo by přece jezdil do šedi? Den po pádu zdi, 10. listopadu 1989, jsem se zastavil na Technické univerzitě, kde jsem tehdy studoval. Jen dva kilometry daleko se odehrávaly světové dějiny, ale ve škole bylo vše jako každý jiný den. Jeden kluk četl noviny a povídá, že se tam ve východním Německu cosi děje… Západní Berlín byl prostě takový svět pro sebe, zvláštní ostrov. Když jsem jezdíval na východ, tak se mě spolužáci často ptali: Co tam pohledáváš? Vždyť tam je totální nuda. Další se ptal, jestli to vůbec jde, jestli to není zakázané. Našel jsem jen málo kamarádů, kteří se mnou chtěli na východ vyrazit.

Co vám život v rozděleném městě dal?

Byl plný naprostých absurdit. Třeba malý prostor na západ ode zdi ještě patříval k východnímu Berlínu a na některých místech byly ve zdi dveře, z nichž občas vylezl východoněmecký strážník a něco na zdi opravil nebo přemaloval nápis, který ho pobuřoval. Zcela absurdní – a přitom pro nás tehdy normální. Řekl bych, že ve spoustě ohledů jsou i naše dnešní životy a systémy, viděno z nadhledu, absurdní – jen ne tak křiklavě jako tehdejší Berlín a nejsme si těch absurdit zatím tak vědomi. Ale stejně jako padla zeď, tak tu ani tahle absurdní současnost nezůstane navěky.

20G_foto Michael Magercord
Zeď a armádní trabant. (Eberswalder Strasse)

Proč jste se pár let po pádu zdi z Berlína odstěhoval?

Po sjednocení Německa někoho z ministerstva obrany napadlo, že by armáda mohla povolat všechny ty odpírače, kteří utekli do Západního Berlína. Ale to se nakonec nestalo… Vojna mi už tedy nehrozila. A sjednocený Berlín mi nepřipadal tak přitažlivý – přišlo mi vzrušující žít ve městě, kde 50 metrů od mého bytu stála zeď, za níž začínal úplně jiný svět. Odstěhoval jsem se tehdy do Prahy, kde začínala napínavá transformace. Dnes se při návštěvách Berlína cítím podobně, jako se asi během poválečných návštěv cítili pamětníci z dvacátých a třicátých let. Jako by to bylo jiné město, vůbec se tam necítím jako v Berlíně.

20P_foto Michael Magercord
Poslední socialistická brigáda. (Bourání zdi, duben 1990)

20N_foto Michael Magercord
Heroes. (Východoněmečtí pohraničníci zpátky na zdi u Braniborské brány, 10. listopad 1989)

20L_foto Michael Magercord
Na východ to zatím nejde. (Obyvatelé Západního Ber- lína vylezli na zeď u Braniborské brány. Tou dobou už je brána cestou na západ otevřená, ale obyvatelé Západního Berlína bez cestovního povolení na východ stále nesmějí, 10. listopad 1989)

20R_foto Michael Magercord
Jak to tam v tom druhém Berlíně asi vypadá?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1669

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte